Tunely Svitavského náhonu pod Radlasem

Zarostlé koryto Svitavského náhonu podél ulice Špitálky a jižní portál třetího z trojice tunelů mezi Radlasem a brněnskou plynárnou. Na počátku 21. století si část budovy teplárny pronajala taneční škola Starlet, takže se za večerů začali v tovární čtvrti mezi kotouči unikající páry a zpívajícími opilci před dělnickými hospodami nemístně objevovat tanečníci ve společenských šatech. Zde zahajujeme plavbu a vplouváme do podzemí směrem na sever skrze tunel na fotce.

Jako první prozkoumáváme třetí tunel mezi Špitálkou a Radlasem. Šířka je dostatečná, ale nánosy bahna mocnější než metr téměř znemožňují plavbu. Je tu ticho a klid - na tato místa nevkročili lidé možná desítky let.

Svitavský náhon patří mezi zajímavá díla člověka a přírody formující krajinu města Brna - svědky historie a spojnice dávno zaniklých časů se současností. Bývá často zaměňován za Ponávku, se kterou historicky sdílel část svého toku od jezu na Svitavě za Tkalcovskou ulicí krajinou na pomezí Horního a Dolního Cejlu - kdysi bažinami, později zahradami boháčů a ještě později tovární čtvrtí. Během posledních několika staletí se změnilo pravobřeží Svitavy k nepoznání, ale náhon, coby jedno z ramen kdysi spletité řeky, zůstává a protéká dál. Místy podzemím pod terénem, který byl mezitím zvýšen o několik metrů, místy mezi zdmi a po stranách ulic zvučných průmyslových názvů: mezi Tkalcovskou ulicí a Špitálkou, v okolí romantické uličky a dříve osady Radlas a Plynárenské ulice mizí Svitavský náhon několikrát do podzemních tunelů a stok, aby se zase na nečekaných místech vynořil, zamotal a zmizel v další díře. Vydali jsme se zmapovat jeho podivný tok mezi Radlasem a železniční tratí osobně a na lodi…

Historie

Stejně jako Ponávka a Svratecký náhon, mizel i Svitavský náhon pod povrch zemský postupně. Původně zcela odkryté koryto překročily nejprve mosty cest a ulic, později, jak se město zahušťovalo, začaly mizet v podzemí celé delší úseky pod křižovatkami, dvory a uvnitř bloků, až se přemostění na několika místech spojilo v souvislé úseky uzavřených tunelů. Svitavský náhon zmizel nejprve pod Křenovou ulicí, později za Rumištěm a za Barvířskou ulicí. Úsek skrze městskou teplárnu byl zakanalizován pravděpodobně v 60. letech 20. století, kdy nad hladinou vyrostly tři kryté úseky - po proudu první pod ulicí Radlas, za kterým se náhon na chvíli podívá na povrch zemský, a další dva uvnitř areálu teplárny. Od jejich dokončení se na tomto úseku Svitavského náhonu prakticky nic nezměnilo, jen rákosí a křoví víc a víc zarůstá kdysi volně průchozí vodní tok.

Na mapce z roku 1858 je dobře vidět jezírko v zahradě za továrnou bratří Schoellerů. Navzdory číslům, označujícím dnešní tunely, protékal tehdy ještě Svitavský náhon v celé délce po povrchu.

Také na plánu města z roku 1936 protéká náhon ještě po povrchu a v původní trase přes teplárnu, která se v 60. letech 20. století poněkud změnila.

V roce 2016 se mezi ulicemí Radlasem a Špitálkou nachází tři vodní tunely, označené po proudu 1, 2 a 3. Náhon se přimknul blíže k železniční trati a dalšími tunely spěje až do Komárova.

Popis

První, přibližně 30 m dlouhý tunel provádí vody Svitavského náhonu z krátkého otevřeného úseku pod ulicí Radlas a pod jednopatrovou budovou nalepenou na uliční zeď zevnitř areálu tepláren. Tento první tunel je prakticky nepřístupný, neboť výška betonových nosníků nad hladinou je za normálního stavu jen asi 20 cm, znemožňujících vstup a průchod či průjezd do areálu. Dále se vody náhonu stáčí mírně doleva nepravidelným korytem na místě někdejší zahrady bratří Schoellerů, ve které náhon na konci 19. století napájel kašnu a několik okrasných jezírek. Snad je pozůstatkem těchto vodních děl zrezivělé a prohnilé stavidlo, kterým proudí pomalé vody náhonu dále k jihu a přibližně v prodloužení uličky Valcha se ostře lomí směrem k jihovýchodu. Zde vstupuje náhon do druhého teplárenského tunelu o délce přibližně 50 m. Nízký betonový tunel profilu obdélníka je zajímavý zaústěním několika potrubí různých šířek, včetně výduchu paovodu, ze kterého do stísněných prostor podzemního toku proudí horká voda a kotouče páry. Náhon prochází esíčkovitým tunelem a stáčí se opět k jihu, aby na chvíli spatřil světlo světa mezi dvojicí kolmých betonových zdí za teplárenským parkovištěm a vplynul do třetího, závěrečného tunelu o délce 40 m, ze kterého se dostává na povrch v blízkosti ulice Špitálky. Dále proudí silně zarostlým korytem směrem k železniční trati, kde opět mizí v podzemí (průzkum této části toku pro vás připravujeme).

Konečně mezi strašidelnými odpadky připomínajícími po tmě kostnaté hnáty umrlců vidíme světlo na konci tunelu. To je již v areálu teplárny, na místě běžným smrtelníkům nepřístupném. Další brána do Druhého Brna.

Pomalu se odrážíme od bahna na dně i od stěn tunelu a plni očekávání nakukujeme, co nás čeká za záclonou z břečťanu, na místě, kam jsme dosud neměli naději se podívat.

Místy je plavba takřka nemožná. Dno náhonu zdobí staré bicykly, kusy betonu a pneumatiky - a když je na chvíli k dispozici dostatečná hloubka, vrhnou se na nás coby živé bytosti keře, bránící nám v postupu vpřed desítkami svých pařátů.

Mezi druhým a třetím tunelem se nachází betonová laguna porostlá vodní travou. Paradoxně zde lze plout zatím nejlépe, hrozí jen, že nás někdo spatří a bude se nás pokoušet vykázat z areálu.

Opět v tunelu (druhém mezi Špitálkou a Radlasem). Také zde není po bujném rostlinstvu ani památky, o to více je však na dně řídkého bahna, kterým se loď vleče jako lepkavým krémem.

Už zdálky slyšíme ve druhém tunelu tajemné nepravidelné syčení a bublání. Za rezavou rourou, pod kterou se musíme poklonit, spatříme jeho zdroj. Ze zdi trčí krátká trubka, ze které se valí kotouče páry a do náhonu odkapává vroucí voda. Manévrovat pod ní bezpečně s lodí je nemožné a Honza si z dobrodružné cesty odváží slušné opařeniny.

Druhý tunel ústí do močálu, za který by se nemusel stydět ani cestovatel Ibarreta. K další plavbě bychom potřebovali spíše mačetu než obyčejné pádlo.

Zdá se až neuvěřitelné, že v těchto místech, kde náhon protéká v betonovém korytu industriální spletí potrubí, kolejí a dopravníků, stávaly kdysi výstavní zahrady ve francouzském stylu.

Pohledy vzhůru z koryta prozrazují nelítostný souboj mezi přírodou, která vyvěrá ze sevřeného koryta náhonu a dere se vzhůru k továrním stavbám, a industrií, jež nemilosrdně zabíjí všechno živé.

Při pohledu z hladiny močálu, jež býval před mnoha staletími korytem řeky, dnes vzdálené několik bloků, se člověku zdá, že snad vůbec není v Brně na začátku 21. století. Další plavba směr Radlas není (zatím) možná.

Po návratu z říše Hádovy vytahujeme loď přes zábradlí z betonového koryta a sušíme ji před teplárnou - na místě, kde pravděpodobně ještě nikdy nikdo žádné vodáky neviděl. Také vzbuzujeme náležitou pozornost.

První, nejsevernější tunel, začínající pod ulicí Radlas, je pro proplutí skutečně příliš nízký. Lze k němu ale dojít přímo po ulici pěšky.

Komentáře: