Odvodňovací štola pod Stránskou skálou

Přestože je Stránská skála provrtaná podzemím všeho druhu, málokdo tuší, že pod třemi patry válečných krytů, podzemních továren a krasových jeskyní vede ještě neznámá a tichá štola odvádějící dešťovou vodu z celého přírodnícho amfiteátru nad továrnou Zetorem, včetně velké části Líšně. Štola ležící v podzemí úplně dole, pod níž už není opravdu nic, je uzavřeným a ponurým světem, do kterého narozdíl od dobře známých krytů a jeskyní prakticky nikdy nevstupuje lidská noha - a není divu - vstup je totiž skoro dva kilometry daleko.

Při přemýšlení, kam vlastně odtéká všechna voda, která naprší do plochého krajinného trychtýře, na jehož dně stojí od 2. světové války továrna Zetor a po jehož stěnách se rozlézá městská část Líšeň, není lehké se dobrat rozumného závěru. Pod Stránskou skálou je sucho, v Černovicích taky. Nikde ani známka nějakého pramene či potoka, který by odvodňoval celou tu velikou plochu - a přece - nemohlo tu být tak pusto odjakživa. Jistě, voda ve městě teče podzemím - dalo by se proto čekat, že nějaký pramen proudí třeba známým potrubím na dně údolí podle Ostravské ulice, do kterého ústí všechny přirozené spádnice. Jenže i tam je víceméně sucho. Skutečnost je zajímavější a její odhalení přišlo nečekaně při průzkumu docela jiné části města. Voda z Líšně neteče z kopce, teče pod kopcem. Když naprší, zmizí proudy ve spleti kanálů a pak proudí hlubinnou štolou označenou prostě FId a proraženou pod Stránskou skálou, kudy odvádí vodu do Černovic. Světlo světa spatří dešťovka znovu až na místě, kde by to asi nikdo nečekal - poblíž nádraží ve Slatině.

Nejnižší (vsupní) část podzemního toku Ivanovického potoka pod předávacím kolejištěm vlečky do spalovny (dříve do Zetoru) byla na počátku roku 2016 nově omítnuta a vyčištěna.
Nejnižší (vsupní) část podzemního toku Ivanovického potoka pod předávacím kolejištěm vlečky do spalovny (dříve do Zetoru) byla na počátku roku 2016 nově omítnuta a vyčištěna.
Tma je tu ve dne i v noci, i když na konci ještě prosvítá paprsek světla z posledního otvoru na povrch před Řípskou ulicí (za reflektorem vlevo).
Tma je tu ve dne i v noci, i když na konci ještě prosvítá paprsek světla z posledního otvoru na povrch před Řípskou ulicí (za reflektorem vlevo).
Hned na začátku čeká na pátrače rozhodnutí téměř pohádkové - kterou ze tří cest se vydat? Stěny síně zdobí pokleslá výzdoba sprejerů - sem se ještě odváží, po pár metrech směrem do hlubin země už ale bude čisto.
Hned na začátku čeká na pátrače rozhodnutí téměř pohádkové - kterou ze tří cest se vydat? Stěny síně zdobí pokleslá výzdoba sprejerů - sem se ještě odváží, po pár metrech směrem do hlubin země už ale bude čisto.
Na začátku nejdelší ze tří chodeb čeká nechutné překvapení. Hromádka dívčího spodního prádla a láhev s neznámou tekutinou.
Na začátku nejdelší ze tří chodeb čeká nechutné překvapení. Hromádka dívčího spodního prádla a láhev s neznámou tekutinou.

Spodní konec dešťové štoly FId je současně čímsi, co nahrazuje pramen Ivanovického potoka. Jeho skutečný pramen totiž zmizel již před desítkami let pod zemí, a tak dnes nenápadný potůček vytéká houštím jakoby z pod mostku pod železniční tratí a předávacího kolejiště vlečky do Zetoru a spalovny nedaleko severozápadního zhlaví nádraží ve Slatině. Jenže ten mostek nemá druhý konec. Na opačné straně kolejí se již potok nedostává na světlo světa a propustek je přilepen přímo ke chřtínu štoly. Nebo spíše trojice podzemních štol - kromě největší štoly FId a menší F44d ještě malé bezejménné stoky vedoucí kamsi pod tovární čtvrť.

Odsud lze protí proudu pokračovat hloubenou štolou tvořenou betonovými skružemi o průměru cca 2 m a vinoucí se pod pravoúhlou sítí sídlištních ulic k severu. Rovnoběžně s relativně čistou a klidnou štolou FId vede jen o pár metrů dál skutečná kanalizační stoka FI, měnící se nedaleko po proudu na kmenovou stoku F. Obě štoly nejsou první cca kilometr od ústí propojené, a tak je možno pokračovat relativně čistým prostředím bez rizika zápachu či nákazy až k místu, kde se štola dostává dost hluboko pod zem za Hviezdoslavovou ulicí a nad ní se zvedá masiv Stránské skály. Zde se v nevelké komoře mění již dosti hluboko uložené prefabrikáty v raženou hlubinnou štolu s betonovou vyzdívkou vejčitého profilu o průměru cca 3 m, dost širokou na to, aby se jí dalo pohodlně nejen projít, ale také třeba projet osobním autem.

Chodec vrhá na stěny betonové roury podivné stíny.
Chodec vrhá na stěny betonové roury podivné stíny.

Teprve po několika stech metrech ústí z hlubiny k povrchu svislá betonová šachta vybavená kdysi ocelovým žebříkem, který však v dusném a vlhkém podzemním prostředí dávno zkorodoval do nepoužitelného stavu. Šachta má výšku odhadem 15 m. Na stejném místě se zhruba půlkilometrová ražená část štoly rozděluje na dva rovnoběžné tubusy, přičemž východnějším je vedena zmíněná odpadová stoka FI, ze které se při vyšším průtoku přelévá splašková voda do štoly FId. Oblast, ve které se štola větví, je díky tomu zanesena vrstvou smrdutého kalu vysokou několik desítek centimetrů, ze kterého se při došlápnutí uvolňují bublinky bahenního plynu.

První kilometr protéká potok potrubím z betonových segmentů s mírným sklonem. Občas vede na povrch špinavá šachtice.
První kilometr protéká potok potrubím z betonových segmentů s mírným sklonem. Občas vede na povrch špinavá šachtice.
Voda je tady čistá, sprejeři se tak daleko neodváží, a tak vypadají útroby odvodňovací štoly docela ústrojně.
Voda je tady čistá, sprejeři se tak daleko neodváží, a tak vypadají útroby odvodňovací štoly docela ústrojně.
Po kilometru však přichází šokující překvapení. Místo, aby průměr potrubí klesal a předivo stok se rozbíhalo do stran, přicházíme do komory, ze které pokračuje široká hlubinná štola. Šířka 3 m je dostatečná k tomu, aby tudy projelo auto.
Po kilometru však přichází šokující překvapení. Místo, aby průměr potrubí klesal a předivo stok se rozbíhalo do stran, přicházíme do komory, ze které pokračuje široká hlubinná štola. Šířka 3 m je dostatečná k tomu, aby tudy projelo auto.
Šachty na povrch ustávají, místo betonových rour kráčíme nyní monolitickým tunelem. nad námi jsou desítky metrů zeminy, marně si lámeme hlavu, kam vlastně štola do hlubin země míří. Až později zjišťujeme, že jsme se stočili pod Stránskou skálu.
Šachty na povrch ustávají, místo betonových rour kráčíme nyní monolitickým tunelem. nad námi jsou desítky metrů zeminy, marně si lámeme hlavu, kam vlastně štola do hlubin země míří. Až později zjišťujeme, že jsme se stočili pod Stránskou skálu.
Na první šachtu narážíme po třech stovkách metrů. Je tak vysoká, že nahoru nedohlédneme. Žebřík chybí.
Na první šachtu narážíme po třech stovkách metrů. Je tak vysoká, že nahoru nedohlédneme. Žebřík chybí.
Čistá voda se mění ve smrdutou kaši. Přicházíme do míst, kde do štoly FId ústí přepad ze splaškové kanalizace - stoky FI.
Čistá voda se mění ve smrdutou kaši. Přicházíme do míst, kde do štoly FId ústí přepad ze splaškové kanalizace - stoky FI.

Ražená štola končí nedaleko za tramvajovou tratí, v jihovýchodním cípu areálu strojírny poblíž konce Podstránské kolonie, kde oba její tubusy ústí do rozdělovací komory RKF02 společně se spojovací šachticí. Dál lze pokračovat pod odkalovací nádrž ve strojírně dvojicí masivně rezavějících ocelových trub podstatně menšího průměru (cca 1,5 m), které provádí štolu FId pod strojírnou a míří dále vzhůru směrem k líšeňskému sídlišti.

Nakonec se dostáváme do tajemného sálu. Povrch už není daleko, ocelová dvířka jsou ale důkladně uzamčena. Pod strojírnu Zetor vedou dvě ocelové roury. Je tu absolutní ticho, v neznámu, metry pod zemí.
Nakonec se dostáváme do tajemného sálu. Povrch už není daleko, ocelová dvířka jsou ale důkladně uzamčena. Pod strojírnu Zetor vedou dvě ocelové roury. Je tu absolutní ticho, v neznámu, metry pod zemí.

Osobní vzpomínka

Jiří Kalina vzpomíná: Průzkumem vodních toků na území Brna se zabýváme s kamarádem ¥ už několik let. Svitavu a Svratku zná samozřejmě ve městě každý. Správný Brňák si určitě vzpomene ještě na Ponávku, která se nejen podle městských legend vynořuje a zase mizí pod zemí jako ponorná říčka často na netušených místech v Brně. Málokdo však ví, že ve skutečnosti jde spíš o Svitavský náhon, proudící původním středověkým korytem řeky, a že kromě něj mělo Brno ještě náhon Svratecký, dnes zavezený. To ale zdaleka není všechno. Převážně brněnským podzemím protéká řada dalších menších vodních toků: Líšeňský, Kohoutovický a Komínský potok, Leskava, Říčka, Zaječí potok a mnohé další. Postupně jsme zkoumali jeden po druhém, od podzemního pramene až k ústí na povrch či do některé z větších řek. Tak přišla řada i na Ivanovický potok, který záhadně vytéká zpod kolejiště ve Slatině, aniž by propustek měl druhý konec. Nezbývalo tedy, než se vypravit na noční průzkum.

Ve středu 3. února 2016 nás noční trolejbus vyklopil na předposlední zastávce na samém okraji Brna. Slatina spala, a tak si nikdo nevšiml, když jsme se v gumákách, se stativem a baterkami proplížili vesnickou zástavbou a zamířili k nádraží. Dírou v plotě jsme se dostali na koleje a po rezivějící vlečce jsme dorazili až ke chřtánu štoly. Venku mrzlo a z útrob země táhnul příjemný teplý vzduch lehce vanoucí zatuchlinou. Netušili jsme, co nás čeká, ale objev 1,5 km dlouhé štoly předčil všechna naše očekávání.

Hned na začátku nás čekalo rozhodnutí, kterou ze tří kruhových betonových rour se vydáme. Skoro jako v pohádce. Volíme cestu zcela vlevo - největší průměr potrubí a vzpomínka na pravidlo levé ruky z teorie grafů jasně napovídají, že tahle volba bude správná. A taky, že je. Hned zkraje štoly ovšem zažíváme mírné zděšení, když na okraji kynety nacházíme tlející hromádku dívčího spodního prádla. Kromě poprsenky a několikerých kalhotek zde stojí ještě láhev s vodou, a tak se obrňujeme odvahou v očekávání hromady adolescentních mrtvolek - ta se však nekoná - štola je čistá, po dně proudí nepatrný pramének průzračné vody, zápach téměř žádný. Dokonce ubývá nevkusných sprejerských malůvek, úměrně tomu, jak jejich pubertální tvůrci dostávali větší a větší strach při pronikání do hloubí štoly.

Další cesta vede podstatně menšími ocelovými rourami pokrytými rzí a částečně naplněnými vodou. Po dvou hodinách se obracíme a další průzkumy necháváme na příště.
Další cesta vede podstatně menšími ocelovými rourami pokrytými rzí a částečně naplněnými vodou. Po dvou hodinách se obracíme a další průzkumy necháváme na příště.
Pozdrav civilizace z povrchu. V osamění tu dlí přístroj pro „měření hloubky proudu ve spojné šachtici (mimo objekt SD16)“.
Pozdrav civilizace z povrchu. V osamění tu dlí přístroj pro „měření hloubky proudu ve spojné šachtici (mimo objekt SD16)“.

Stále pokračujeme ve velmi mírném sklonu proti proudu potoka. Štola je tvořená betonovými prefabrikáty s vybetonovanou masivní kynetou ve dně a protože má průměr cca 2 m, jde se v ní pohodlně. Tedy až do chvíle, kde na pár metrů nahrazuje betonové dno moderní laminát (patrně z nějaké rekonstrukce), jehož součinitel smykového tření podkračuje povolenou hodnotu, takže se nečekaně kácím přímo do vody. Hloubka 3 cm stačí při správné orientaci holínky k nabrání solidního půl litru; nic co by nás mohlo zadržet.

Poněkud monotónní postup jen tu a tam zpestřuje nevysoká šachta vedoucí k povrchovému poklopu. Čísla na stěně klesají od počátečních 1490 úměrně ujitým metrům, takže víme, že půjdeme podzemním tempem ještě asi půl hodiny až hodinu. Očekáváme při tom, že se průměr potrubí bude zmenšovat, jak tomu ostatně téměř vždy v dešťové kanalizaci bývá. Jaké je proto naše překvapení, když přicházíme do komory, ve které se těsné potrubí mění na prostornou štolu vejčitého profilu s vybetonovaným plochým dnem. Žádné prefabrikáty - litý beton. Ačkoliv nemáme vůbec ponětí, pod kterou částí Brna zrovna jsme, brzy je nám jasné, že ačkoliv jdeme do kopce, dostáváme se hlouběji pod zem - tak hluboko, že nebylo možné stoku vybudovat z povrchu a došlo na ražbu hlubinné štoly.

Horečně uvažujeme, kde bychom mohli být. Voda teče stále proti nám, nad námi se nejspíš zdvíhá kopec; brzy vylučujeme všechny možnosti kromě jediné - právě teď míříme do nitra Stránské skály. Pokud dosud doléhaly do podzemí tiché ozvěny povrchového ruchu, ocitáme se nyní v absolutním tichu. Ačkoliv máme za sebou nemálo průzkumů, jímá se nás tady v neznámé štole na neznámém místě, o půlnoci a bez možnosti uniknout cosi jako mírná povznášející bázeň. Nemáme strach, jdeme kupředu v očekávání neznámého, avšak s nadějí, že to nebude neznámé až příliš.

Štola s absolutně tvrdými a hladkými stěnami nepohlcuje žádný hluk. Každé žbluňkavé došlápnutí našich gumových bot se tisíckrát lomí v tubusu, skládá samo se svojí ozvěnou a vrací se ve znásobené podobě podivného rachotu ze tmy tunelu, kam nedosvítí ani nejsilnější z baterek. Několikrát se zastavujeme s pocitem, že za námi někdo běží ze tmy a nasloucháme ještě několik vteřin utichajícím ozvěnám vlastních kroků. Čísla klesají. Zbývá necelých 400 metrů, pod vrstvou průzračné vody na dně šoly je vidět otisky malých tlapiček.

Náhle na hranici světla a tmy daleko vpředu naráží náš pohled na něco, co porušuje hladkou jednotvárnost štoly. Odbočka! Přibližujeme se a vidíme, že z naší štoly odbočuje doprava přibližně stejně velký tunel, který se záhy stáčí do rovnoběžného tubusu. Naproti je otvor velikosti dveří. Soukáme se dovnitř a zjišťujeme, že stojíme na dně hluboké šachty. Těžko říct, jak hluboké, nahoru naše baterky nedosvítí a po zpuchřelém žebříku lze vylézt jen na první plošinu. Dál stupně nevedou. Jen bůh podsvětí ví, kolik podobných pater je nyní nad námi a kam šachta vede.

Odbočka je zanesena smrdutým kalem ze stoky, po došlápnutí se okolo holínky vyrojí tisíce bublinek bahenního plynu. Rovnoběžný tunel je částečně vyplněn hranatým betonovým tělesem splaškové stoky a pár metrů za spojkou ve směru, odkud jsme přišli, končí kolmou stěnou. Někde poblíž bude asi přelivná hrana, raději se ale z fekálií vracíme do čisté štoly - představa sebemenší netěsnosti gumáků je nechutná - a stejně není, kam postavit stativ.

Konečně čísla klesají k nule a my se ocitáme v rozdělovací komoře, zjevně vybudované z povrchu. Nahoře je ticho, usuzujeme, že už jsme v areálu strojírny. Zcela rezavá dvířka u stropu nelze otevřít a pokračovat jednou ze dvojice menších ocelových rour se jeví jako dosti nepohodlné a možná i nebezpečné. Prohlížíme si možná nejodlehlejší místo, na kterém jsme v Brně byli, a vydáváme se zpátky k nejbližší průlezné šachtě vedoucí na povrch.

Po třech hodinách se po rezivých stupních žebříku dostávám až k poklopu vedoucímu na povrch. Malým otvorem vidím světlo. Naslouchám a když usoudím, že nehrozí nebezpečí, že vylezeme uprostřed dálnice, rychle zvedám poklop, plný zvědavostí, kde vlastně jsme. Záhy poznávám benzínku na Hviezdoslavově ulici. Ale to už leze nahoru ¥, podává mně stativ a vrací se dolů pro batoh. Zkušeně rozkládám stativ nad poklopem, což zřejmě zapůsobí na projíždějící strážníky, kteří si nás prohlíží z auta, ale zřejmě mě považují za noční údržbu a mizí za zatáčkou. O něco vyděšenější je obsluha čerpací stanice, ale než se něco semele, jsme oba venku, uzavíráme poklop a mizíme kdesi nad kolonií Černovičky. Dvojkový rozjezd jede za chvíli…

 
Článek ze dne 19. 2. 2016 byl naposledy upraven dne 19. 2. 2016 a zobrazen celkem 3348×, naposledy dne 18. 10. 2017 v 12:41.
 
   

Články související s tématem

Zpět | Nahoru

Fragmenty chodeb pod Římským náměstím
Brněnské podzemí
Jako druhé největší české město má Brno co nabídnout nejen nad zemí, ale také pod ní. Nejde jen o známé kasematy na Špilberku nebo na počátku 21. století zpř…
Druhé Brno
Druhé Brno
Loader.load() Motto „Pod Brnem, které znám, je ještě jiné, větší, trochu špinavé, trochu popraskané, trochu zaprášenější“ Zpíval by určitě Kittc…
Podzemní továrna ve Stránské skále
Podzemní továrna ve Stránské skále
Podzemní továrna v masivu Stránské skály byla vybudována ve 2. polovině 2. světové války jako alternativní výrobní prostory zbrojovky Flugmotoren Werke Glöck…

Komentáře:

Jméno autora:
Email (nebude zveřejněn):
Komentář:
Sem napiš slovo Adamov:




Stránka: