Vlněna

Vlněna Brno

Textilka Vlněna v Brně nedaleko hlavního nádraží na místě někdejších bažin zabírala jeden velký blok mezi ulicemi Přízova, Mlýnská a Dornych a Svitavským náhonem a bez nadsázky představovala do své demolice v roce 2017 před městem uzavřenou, podivnou industriální čtvrť s vlastními náměstíčky, ulicemi a průchody, kde se zastavil čas. Pod názvem Vlněna patřil tento areál (jako závod č. 1) od konce druhé světové války do koncernu Vlněna společně se závodem č. 2 na místě dnešního (2018) obchodního domu Interspar na Tkalcovké ulici, továrnami v Brněnci, Svitávce, Bystrém u Poličky a malou strojírnou na Dornychu. Protože zpacování podrobného článku o fenoméu Vlněna znamená hodně práce, přinášíme zatím alespoň části připravované studie - založené na vlastních průzkumech a zejména na vadném výtisku propagační boržury n. p. Vlněna vydané v roce 1986, který byl nalezen v ruinách vyprázdněného a na demolici čekajícího areálu. Následující převzatý text nemá známého autora ani dataci.

Převážná většina areálu společnosti Vlněna podlehla v roce 2017 demolici, kterou bude následovat výstavba obytného a kancelářského komplexu.

Listopad 2013 - pohled z Vlněny na Mosilanu.

Květen 2014 - beze změny.

Na konci roku 2014 se nad Vlněnou smráká.

Historie

Správní budova a ředitelství Vlněny, Bochnerův palác v Přízově ulici z roku 1867.

Od druhého do pátého století našeho letopočtu přicházeli na Moravu Slované a na sklonku osmého století se zde nebývalou měrou rozvíjela všechna výrobní odvětví, především textilní. Výroba byla soustředěna do malých dílen, kde pracoval mistr a jeden, dva, či tři tovaryši nebo učedníci. Ve třináctém století dal král Václav I. Brnu dvě privilegia. Vyňal město z pravomoci šlechty, přiznal mu mílové právo a povolil konat na sv. Ducha po tři dny výroční trh. Rozvoj výroby a obchodu byl v důsledku těchto privilegií pro řemeslníky až nepříjemný.

Aby se zamezilo růstu výroby a výrobců, sdružovali se příslušníci příbuzných řemesel v cechy, byly vydávány cechovní řády, které určovaly zásady řemesla a omezovaly zakládání nových dílen. Nejstarší dochovaný cechovní řád nese datum 14. července 1348; patřil tkalcům a postřihovačům. Koncem třináctého století propůjčil král Václav II. Brnu druhý výroční trh, osvobodil město na určitou dobu od všech daní a tak se brněnské dílny staly nejdůležitějšími výrobními středisky v celém kraji. Na brněnských trzích se směňovaly suroviny, hlavně textilní, vlna, len, barviva a chemikálie za zemědělské plodiny. Počátkem čtrnáctého století nařídil král Jan Lucemburský všem kupcům, kteří projížděli kolem Brna z Rakous, aby se zde zastavovali. Toto nařízení ještě rozšířil jeho nástupce, král Karel IV. na všechny kupce, kteří vezli zboží přes Moravu z Rakous, Uher a Polska. Za jeho vlády výroba natolik vzrostla, že se dodávalo zboží i na cizí trhy. Tím se stalo Brno křižovatkou mezinárodního obchodu. Jeho výrobky soukenické, plátenické, kožené, cínařské a mědikovecké, se vyvážely do celého českého státu, přes Vídeň do Rakous a Benátek, přes Bratislavu do Uher, přes Vratislav do Slezska a severního Německa, přes Norimberk do Bavorska a Švábska.

Vlněna tvořila celý východní blok budov ulice Přízovy. Do roku 2013 byl původní vstup do areálu volně průchozí. Klenutý průjezd do areálu bývalého závodu č. 1 podniku Vlněna. Tentýž průjezd v noci. Po ukončení provozu se stal areál Vlněny podivným místem, na kterém chápeme jen máloco. Pohled na Bochnerův palác z vnitřní strany. Původní cesta procházející branou paláce se stáčí k severu a končí mezi výrobními halami. Kdysi luxusní interiér Bochnerova paláce se schodištěm z ušlechtilého kamene. Zábradlí velkorysého schodiště někdo zprivatizoval již před léty. Prázdné chodby bývalého ředitelství Vlněny. Malý archiv na řediteltví Vlněny dává tušit prvorepublikový luxus. Stro připomínající židovské hvězdy možná odkazuje k původu bratrů Stiassných. Tak jako každý správný archiv, i ten ve Vlněně má svá temná zákoutí. Mezi jinými nacházíme v archivu fotografie z dávných módních přehlídek. Kde je asi dnes konec modelkám, na které se páni se zálibou koukají? Většinu toho, co šlo odnést, někdo odnesl. Veřeje nevyjímaje. Jedna z nemnoha připomínek, že ve Vlněně pracovali živí lidé. Účel některých textilních stojů a zařízení jen odhadujeme. Úzkým půdním průchodem se lze dostat k velkému archivu v podkroví paláce. Také zde řádili běsové ničící vše bez důvodu i vkusu. Přesto archiv ukrývá poklady. Řada materiálů je však již nenávratně poškozena deštěm, větrem a mrazem. Zásoby ideologických materiálů jsou nevyčerpatelné. Místnost nástěnkářů a jejich vydatného pomocníka - polystyrenu.

Ještě před otevřením první manufaktury pracovali v Brně mistři soukeníci – Nizozemci – Desamoris, Delimont, Herrmann a apretéři – Germeau, Rance a barvíř Henrott. Jejich výroba jemných suken dosáhla vynikající úrovně. V roce 1750 až 1760 vyšly patenty o soukenictví, určující přípravu vlny a předení příze, bylo možno mít libovolný počet stavů a zaměstnávat tovaryše v jakémkoli počtu. Město dostalo povolení na dva trhy na vlnu. K rozvoji vlnařské výroby přispěly i přadlácké školy, jakož i různá nařízení, která omezovala činnost cechů a podporovala rozvoj podnikání. V roce 1782 zrušil císař Josef ll. nevolnictví a v roce 1783 tkalcovské a punčochářské cechy. Tím se stalo Brno střediskem manufakturní vlnařské výroby.

Johan Leopold Köffiller rozšiřoval svoji manufakturu, ve které tvořilo základ 120 stavů: patřila k ní barvírna, přádel n a vlny, lnu a bavlny, úpravna, pracovalo zde (6 mistrů, 30 tovaryšů, množství přadláků, učňů a pomocníků. K této první brněnské továrně na sukno patřily budovy na Švábce, Křenové, Nové ulici, barvírny na Křenové, valchy na Radlase a v Husovicích. Majitel si udržoval nejlepší dělníky i tím, že dal vystavět kotážním způsobem 44 domků, takzvanou Červenou ulici (v místech dnešního hotelu Continental). Sukna byla dodávána do Turecka, Ruska, Polska, Itálie. Koncem století vlivem války s Tureckem a konkurencí nových podnikatelů továrna zanikla.

V roku 1781 Vilhelm Mundi, bývalý tovaryš, si zřídil na základě privilegia malou manufakturu na Cejlu číslo 66 a položil tak základ dnešnímu závodu č. 2 n. p. Viněna na Tkalcovské ulici. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se stalo Brno střediskem vlnařské manufakturní výroby. Pracovalo zde 9 manufaktur se zemskými, 3 s jednoduchými privilegii, dále úpravny suken, barvírny, valchy, strojní přádelna, postřihovači sukna. Obchodní spojení udržovali s Tureckem, Polskem, Ruskem, Itálii, Švýcarskem, Uhrami a dalšími zeměmi. Vzrůstal počet zacvičeného domácího dělnictva. Největší procento tvořili přadláci, neboť 6 až 10 jich muselo pracovat na jednoho tkalce; většinou byli zaměstnáváni faktorsky, pracovali doma na kolovratu. Teprve koncem osmnáctého a na počátku devatenáctého století přechází vlnařská výroba od manufaktur k výrobě tovární. Fyzická práce se nahrazuje stroji, uplatňují se nové technologické postupy. V blanenských strojírnách byl vyroben první spřádací stroj dle dobrodružně získaných nákresů z Anglie. Stroj byl uveden do provozu v továrně Hopf a Bräunlich. Roku 1813 postavil u Offermanna jeho strojník Bonner první česací stroj a téhož roku pracovala u něho souprava spřádacích strojů, spočívající z jednoho přástového, dvou předpřádel a čtyř spřádacích strojů s dvěma motáky. Stroje byly zpočátku poháněny ručně, později pomoci koně, pak vodní silou, posléze i parním strojem. Roku 1810. bylo v Brně již 16 podniků na výrobu sukna a kašmíru, kde pracovalo 40 soukenických mistrů, a vznikaly další podniky. Roku 1811 nastal finanční úpadek, neboť francouzská armáda nemohla splatit pohledávky za dodaná sukna a navíc evropský trh byl zaplaven anglickým zbožím. Přitom kapacita produkce činila šestinásobek domácí spotřeby. Patnáct továren přestalo pracovat, výroba klesla na třetinu a úměrně i počet zaměstnanců. Roku 1817 působila negativně i neúroda. Ve výrobě se přecházelo od kusobarveného zboží na výrobu z barevné příze. Tuto krizi přežili jen kapitálově silní podnikatelé. Roku 1819 kupuje firma Schöller parní stroj z ciziny, firma Offermann dokonce dva, kupují se nejnovější textilní stroje, zavádí se nová technologie. Roku 1828 nastává nová konjunktura. Opět začíná provoz v podnicích, zboží se vyváží do rakouských zemí, Uher, Itálie, Turecka, Moldavska.

Rozvoj textilního průmyslu měl vliv také na vznik strojírenské a kožedělné výroby. V roce 1837 byly v Soxhletově továrně zavedeny dopřádací stroje Mule Jenny, které jsou předchůdci dnešních selfaktorů a u Schölla a Offermanna nové stroje Jacquardovy. Do výrobního procesu přicházejí mechanické tkalcovské stavy. Vyrábějí se tkaniny lehčí, vzorované, oproti dosavadním jednobarevným těžkým suknům. Roku 1841 se v Brně vyrobilo 190 tisíc kusů suken, což představuje 43 % celkové výroby Moravy a Slezska a 22,2 % výroby celého Rakouska. Vyváží se do Haliče, Lombardie, Tyrol, Uher, Vídně, Itálie, Švýcarska, Polska, Pruska, Levanty a dalších zemí v Evropě. Nedostižným vzorem pro podnikatele byla zmíněná Soxhletova přádelna. Měla 20 tisíc vřeten, 830 dělníků, pracovalo se nepřetržitě dnem i nocí a za rok se vyrobilo 4 a půl miliónů přaden. Ve výrobě sukna byla vzorem továrna bratří Schöllerů. Měla nové tkalcovské stavy, 13 česacích a 21 postřihovací ch strojů, 6 klikových valch a 2 hydraulické lisy, vůbec první v Rakousku. V polovině 19. století bylo Brno nazýváno „Moravským Manchesterem“, takového rozsahu zde nabyla vlnařská výroba. Po úspěšné účasti na londýnské světové výstavě roku 1851 se brněnské vlnařské tkaniny začaly vyvážet i do Ameriky a byly schopny konkurence s výrobky nejvyspělejších evropských firem. V Brně vyrůstají nové továrny, výroba roste takovým tempem, že dovoz vlny z Uher a Ruska, tato málem nestačila krýt požadavky. Koncem šedesátých let se zavádějí do výroby selfaktory, roste počet praček, strojních valch, postřihovaček, lisů a dalších speciálních strojů. Roku 1870 je v brněnských textilních závodech zaměstnáno přes 20 tisíc lidí. Zavádění nové techniky mělo však za následek propouštění dělníků a hledání nových surovin, které by umožnily zlevnění výroby, větší obrat ve zpřístupnění zboží nejširším vrstvám obyvatelstva, které bylo dosud odkázáno na zboží bavlněné.

Vývoj výroby ve druhé polovině 19. století neprobíhal hladce. Sedmdesátá léta, poznamenaná dodatkovou konvencí s Anglií, která znamenala téměř úplné zbavení rakouského průmyslu celní ochrany, a burzovním krachem, přerušila na čas vysokou prosperitu brněnského textilu. Teprve v osmdesátých letech, po zpětném nabytí celních výhod, dochází poznenáhlu k jeho zotavení. Poptávka se soustředila na látky z česané příze a brněnští výrobci se brzy dokázali přeorientovat na produkci tohoto módního zboží, které bylo stejně dokonalé, jako v Anglii a Francii. Do tohoto období spadá vznik největšího závodu dnešní VLNĚNY mezi ulicemi Mlýnskou, Přízovou a Dornychem. Podnikatelé Brüder Stiasni zakoupili budovy, nacházející se v tomto areálu a svoji továrnu vybavili moderními stroji na výrobu vlněných tkanin z česané příze. V roce 1881 koupil konzul Paul Neumark z Leedsu sousedící staré tovární budovy, které postupně velkoryse rekonstruoval a doplnil poschoďovými železobetonovými halami. Na rozdíl od svého souseda se dal cestou levného zboží a vyráběl polovlněné tkaniny z bavlněné příze kombinované mykanou přízí z vlněných směsí a odpadu. Takto si oba podnikatelé nekonkurovali, oba dokázali se přizpůsobit racionálním směrům a překonat vlny textilních krizí, kterým méně prozíraví výrobci časem podlehli. Obě firmy přežily až do druhé světové války, kdy je přebrali němečtí okupanti. Poslední léta minulého století znamenala pro brněnský textil potíže a stagnaci z důvodů konkurence narůstající výroby na Liberecku, jeho textil konkuroval především lehčím kusobarevným zbožím. V letech 1901–1905 dochází opět k vzestupu produkce. Vyrábí se plný sortiment vlnařských tkanin, hladké, vzorované, melírované, česané, narůstá vývoz do rakouských zemí. Uher, na Balkán, i do zemí blízkého Východu. Po mírném poklesu v roce 1905 produkce opět stoupá, pracuje 70 textilních továren, aby od roku 1913 nastal nový pokles. Válečná léta postihla brněnský textil velmi těžce. V roce 1916 pracují v textilkách dvě třetiny dělnictva, koncem války pouze polovina, což je asi osm tisíc zaměstnanců. Po válce se textilky pomalu rozjíždějí, v roce 1921 dosahuje počet pracovníků již takřka čtrnáct tisíc, ale v dalším roce následkem státní deflační politiky klesá na necelých jedenáct tisíc. Zhodnocení koruny vedlo ke zrušení zahraničních zakázek. Oživení nastává v roce 1924, zaměstnanost stoupá na 15 tisíc a konjunktura vrcholí v roce 1928, kdy se vyrobilo 20 miliónů metrů tkanin; zaměstnáno bylo kolem sedmnácti tisíc lidí. V tomto roce pracovalo v Brně 39 velkých vlnařských firem a množství malých provozoven. V době světové krize patřil textilní průmysl k nejvíce postiženým, poněvadž navíc ztratil podstatnou část zahraničních trhů. V roce 1932 bylo vyrobeno třináct miliónů metrů tkanin a zaměstnáno bylo deset tisíc lidí. V roce 1935 se vyrobilo jedenáct miliónů metrů a pracovalo osm tisíc lidí. V třicátých létech nedošlo k podstatnému obnovení základních prostředků a v roce 1938 většina strojů starších třiceti let. Až do druhé světové války textilní výroba stagnovala. V roce 1945 jsou v německých továrnách – a to byly v Brně takřka všechny – ustanoveny národní správy. O rok později byly utvořeny Moravskoslezské vlnařské závody, národní podnik, které sdružovaly 14 velkých závodů. Mimoto v Brně a okolí pracovalo ještě 55 menších vlnařských závodů, které pouze v šesti případech zaměstnávaly více než 100 osob. V Moravskoslezských vlnařských závodech bylo 5 144 zaměstnanců, v ostatních asi 2 000, takže v Brně a okolí bylo ve vlnařské výrobě zaměstnáno kolem 7 000 osob.

Dne 3. 10. 1949 došlo k reorganizaci průmysl u; v Brně se utvořily tři samostatné vlnařské podniky: Mosilana, Vlněna a Vlnap, které převzaly všechny zbývající malé závody a v roce 1950 zaměstnávaly 7 242 osob. Vyrobily 9 368 000 m tkanin, z toho pro vývoz 1 647 000 m. Ze tří brněnských závodů VIněny jsme zatím hovořili o dvou. Třetí z nich – Kovozávod, prokázal nejen Vlněně, ale celému vlnařskému průmyslu neocenitelné služby. Vyrábí speciální barvicí stroje a zařízení z nerez oceli. Vznikl v době největšího rozkvětu brněnského textilu, v údobí „Moravského Manchesteru“. V roce 1864 koupil zámečnický mistr Mathyas Novitzky na Dornychu přízemní selskou usedlost, kterou důkladně zrekonstruoval na strojní výrobu. Původní výrobu železných stavebních konstrukcí v dalších letech obezřele přizpůsobil požadavkům rozvíjejícího se textilního průmyslu a začal vyrábět zařízení pro barevny i další vlnařské provozy. Jeho synové závod velkoryse rozšiřovali a modernizovali. Na přelomu století se firma dostala do finančních potíží, přechází do majetku Vilhelma Hoffartha a pod jeho jménem se vyrábějí žádané barvicí aparáty, později z nerez oceli, i po druhé světové válce, kdy závod po zrušení přešel do národního podniku Vlněna, nejprve jako opravárenský provoz, později jako dodavatel moderních tlakových barvicích aparátů ne jen pro vlastní podnik, ale postupně pro celý československý textilní průmysl, i pro vývoz. Ve zmíněném roce 1949 měl nově vzniklý národní podnik VIněna tři závody. V Brně byl základní závod utvořený sloučením sousedících firem Brüder Stiasni a Paul Neumark, za protektorátu zabraných Němci a v roce 1945 daných pod národní správu, další závod byl v Alexovicích u Ivančic, třetí v Prostějově, který však byl v roce 1951 zrušen. Při reorganizaci průmyslu v roce 1958 dochází v Brně ke zrušení národního podniku Vlnap a na Svitavsku Vitka; jejich závody jsou rozděleny mezi Vlněnu a Mosilanu. V dalších letech jsou menší závody zrušeny; od roku 1963 má národní podnik VIněna 6 závodů: Brno, Přízova (1) Brno, Tkalcovská (2) Brněnec (3) Svitávka (4) Bystré (S) Brno, Strojírna (6). Vlněně připadly tři venkovské závody, Brněněc na Svitavsku, nedaleko Brněnce leží závod Svitávka a na poličském okrese závod Bystré. A jak jsme slíbili v úvodu, zmíníme se též o vzniku textilní výroby na Svitavsku.

Pátý závod Vlněny se nacházel v Bystrém u Poličky. Oblíbenou přízi Leona pro ruční pletení dnes do Brna dodává firma GGH Hamburk.

Firmy Vlněny v archivu. Firmy Vlněny v archivu. V Bytrém byl 5. a v Moravské Chrastové 3. závod Vlněny. Otvorem ve štítové zdi lze zahlédnout nebe nad Brnem. Závod 1 se nacházel v samotném centru Brna. Tři dominanty města odsud byly vidět jako na dlani. Za úplňku vypadal osiřelý areál závodu 1 ještě tajemněji. Otvory ve střešních zdech bylo lze přecházet mezi jednotlivými budovami. Pohled na severní část poloopuštěného areálu. Také na střeše Vlněny si příroda bere zpátky to, co jí patří. Areál Vlněny byl neskutečně spletitý a členitý do výšky, šířky i dálky. Severozápadní roh areálu Vlněny závodu č. 1. Prakticky všechny budovy v areálu byly propojené bizarními spojovacími můstky. Některé byly ucpané harampádím, víceméně ale platilo, že kdo proniknul do jedné budovy, měl volnou cestu do všech ostatních. Přístupové cesty vedly po bývalých kabelovodech, okny a po balkóncích i po střechách. Při pohledu na některá zákoutí se člověku sevře srdce, krásou, steskem i hrůzou dohromady. Tudy bylo dlouho možné proniknout do severní fronty budov, včetně honosného ateliéru v podstřeší. Vlněna je bludiště. V pěti výškových úrovních se proplétají průchody, potrubí a kabely, člověk, který se zde nevyzná, zabloudí rychle. Některé průchody se otvírají náhle a nečekaně a při pohledu z jiného úhlu ihned mizí. Večer se rozsvěcují na stěnách domů sinalé lucerny jako ve Stínadlech. Domy ve Vlněně mohou připomínat leccos. Mořské obludy, zkažené jídlo, opuštěnou hračku. A do duše se vkrádá nekonečný smutek… Vlněnou se bylo lze pohybovat i po střechách. Budovy na sebe navazovaly, občas byl někde otvor, kterým šlo vklouznout na půdu. Širokko rulez. Do výtahu raději nenastupovat, byť jsou dveře otevřené. Pohled na dohasínající život posledních firem v zamřelém areálu Vlněny. Budovy na severní straně areálu pochází z poloviny 19. století, později byly ale za použití železobetonu upraveny a přistavěno bylo 4. patro. 4. patro severní fronty budov je tvořené elegantní lehkou betonovou konstrukcí z 30. let 20. století, vyplněnou ateliérovými okny, které zaplavují podlaží světlem. Za setmění snadno podlehnete pocitu, že se právě nacházíte v lehoučké gondole vzducholodi proplouvající nad Brnem. Pod vašima nohama se rozsvěcují ulice někdejších brněnských Benátek. Vnitřní trakty byly v roce 2013 už převážně vyprázdněné a čekaly na demolici. Prosvětlená gondola láká k uspořádání hostiny se spoustou širokých stolů pokrytých bílými ubrusy. Pohled do Štěpánské ulice, pojmenované stejně jako protilehlá Špitálka podle špitálu sv. Štěpána, který tu kdysi stával. Za deštivých dopolední bývá Vlněna nejkrásnější. Zádumčivá, složitá, místy elegantní, místy drásavě ošklivá.

Závod Svitávka leží sice na okrese Blansko, jeho poloha na řece Svitavě a zakladatel Moses Löw-Beer- tento závod však těsně spojili se závodem v Brněnci. Textilní výroba v Bystrém pak zaznamenává letos svoji třistaletou tradici. Staré kroniky uvádějí, že v roce 1686 zde provozovalo svoji živnost dvanáct tkalců. S rozvojem měšťanského života v městečku a rostoucí spotřebou jeho obyvatel počet zručných řemeselníků vzrůstal, zvláště když se jejich výrobky uplatnily i na vzdálenějších trzích. Tak v roce 1833 registrují obecní knihy městečka již 62 tkalcovských mistrů a 2 stávkaře. V té době se grádly, kanafasy a sypkoviny z Bystrého vyvážely zejména do Vídně a na Balkán. Tkalcovství bylo hlavním zaměstnáním, zemědělství pak vedlejším do té doby, než se opustilo neproduktivní úhoření v zemědělství a nedošlo též k racionalizaci textilní výroby. Ještě jednou však byla oživena tkalcovská tradice – za nacistické okupace, kdy v Bystrém vznikla tkalcovská manufaktura. Neměla ovšem dlouhého trvání, zanikla koncem války.

Textilní výroba v dnešním závodě začíná v roce 1939, kdy místní podnikavý občan Josef Čipera začal v opuštěné budově obuvnické továrničky s výrobou pletací příze ze srsti angorských králíků. Nedostatek textilu za války i po válce umožnil velký úspěch tohoto podniku a klubíčka se značkou Angora Cipera se rozletěla po celém světě. Kromě králičí srsti, která se zčásti zpracovávala pro zpětné dodávky chovatelům a zčásti vykupovala pro velmi výhodný devizový vývoz, závod vyráběl též přízi z ovčí vlny, kterou prodával ve vlastní prodejně. Naplněním pultů textilních obchodů zájem chovatelů králíků o přízi skončil a pro závod bylo třeba hledat nový výrobní program. Historie výroby vlněných tkanin na Svitavsku začíná před polovinou sedmnáctého století, její tradice jsou však mnohem starší. Podnětem k výrobě textilií zde byla stará obchodní stezka z Brna do Prahy podél řeky Svitavy, dále voda této řeky, jakožto předpoklad mokrých pracovních procesů a v neposlední řadě podnikavost feudálního pána, Simona Kraczera von Schönberk, který v době před třicetiletou válkou, kolem roku 1600, zavedl na svém panství chov ovcí. Poddaní mu doma spřádali vlnu, tkali vlněná sukna, která se dále zpracovávala na valchách; on pak výrobky výhodně prodával. Valchy jsou zde v tomto období poprvé písemně doloženy. Dvě z nich stály na území dnešního brněneckého závodu. Další zmínku o textilní výrobě nacházíme z roku 1777, kdy od dalšího majitele panství, hraběte von Walderode, si tři březovští mistři pronajali valchu Pod lesem za 40 zlatých ročně. Koncem osmnáctého století počala sláva feudálů ustupovat a na jejich místo v hospodářském podnikání nastupovali měšťané. Šlechtici rozprodávali nebo pronajímali svoje panství. Jejich podniky se za nového vedení dostávaly z úpadku a rostly v mohutné závody.

Kromě soukenických valch a mlýnů rozrůstala se podél řeky Svitavy i výroba papíru. Roku 1806 prodal hrabě Desfours Walderode vrchnostenské lázně v Zářečí Michaelu Kleinheinzlovi, který je přestavěl na první soukenickou továrnu v katastru dnešního Brněnce. Tento podnik několikrát změnil majitele a dnes je z něho nájemní dům. V prvé polovině devatenáctého století přibývalo soukenických valch, které upravovaly zboží většinou z cizí vlny, protože místní poddaní chovali málo ovcí. Úředním začátkem textilní výroby v Brněnci je 10. říjen 1840, kdy Vrchní úřad v Německé Bělé schválil Tadeáši Langrovi zřízení přádelny vlny a úpravnu suken v přístavbě jeho soukenické valchy v areálu dnešního vlněnského závodu v Brněnci. Roku 1854 nastává pro textilní výrobu v Brněnci doba rozkvětu. V tomto roce koupil Izák Löw-Beer , obchodník ze Svitávky, jehož bohatě rozvětvený rod pocházel z Boskovic, papírnu na území dnešního závodu, založenou v roce 1805 nájemcem svojanovského panství, Františkem Dieblem. Papírna však neprosperovala a Izák Löw-Beer se rozhodl pro výrobu suken. Ovšem, ani soukenictví se nevedlo na Svitavsku lépe. V Moravské Třebové, proslulé výrobou suken, pracovalo v roce 1835 jen 40 soukeníků. Také ve Svitavách, kde v uvedeném roce bylo 200 soukeníků, 4 větší přádelny vlny a 8 barvířů, ve druhé polovině čtyřicátých let začalo soukenictví upadat a v roce 1861 pracovalo již jen 25 soukeníků. Značný pokles textilní výroby byl v této oblasti způsoben brněnskou a libereckou konkurencí. Jejich sukna, jak módnosti, tak kvalitou a cenou vytlačovala z trhu ostatní soukenické výrobky. Izák Löw-Beer se rozhodl podnikat po vzoru brněnských továrníků. Cílevědomě přikupoval další sousední objekty, do bývalé papírny umístil přádelnu ovčí vlny a provedl přístavbu kotelny, barevny, tkalcovny a úpravny. Rok 1859 přinesl podniku velkou konjunkturu, Rakousko vedlo válku v Itálii a pro výstroj armády potřebovalo množství vojenského sukna. Továrna pracovala naplno a firma mohla úspěšně splácet nákladné investice. Dařilo se i následovníkům zakladatele podniku, dalším členům rodu Löw-Beerů. Osmdesátá léta byla i pro Brněnec dobou vysoké konjunktury, továrna se rozšiřovala a vybavovala moderním zařízením. Původní výroba suken byla rozšířena o výrobu klobouků a fezů. Ani první světová válka neochromila zde výrobu jako například v brněnských textilkách, neboť Löw-Beerové měli ve vídeňském ministerstvu příbuzného, který zajistil výhodné komisní objednávky, přednostní zásobování surovinami a navíc i přednostní potravinové příděly pro dělnictvo. Majitelé si dovedli získat zakázky i v hospodářských krizích v prvních letech po válce i v letech 1928–1932, takže ani tehdy pokles výroby nebyl velký. Katastrofa nastala během nacistické okupace, kdy byl celý Brněnec připojen k Německé říši, majetek zabrán, textilní výroba zastavena a budovy použity pro výrobu protitankových nábojů a součástek pro vojenské dílny. Textilní stroje poschovávali zaměstnanci do stodol v celém okolí. Vznik a vývoj dnešního závodu národního podniku VIněna ve Svitávce je velmi podobný právě popisovanému vzniku a vývoji závodu v Brněnci. Základy k jeho vybudování položil příbuzný brněneckého Löw-Beera, Moses Löw-Beer. V prvních letech začínal sběrem hader, jejich trháním, předením příze a tkanin na ručních stavech. K těmto účelům zakoupil »spodní mlýn«, který postupně upravil na menší továrnu a v roce 1853 počal stavět budovy na okolních pozemcích. Ze staré továrny upravil byty pro úředníky. Původní strojní vybavení se postupně nahrazovalo dokonalejším a koncem 19. století byly instalovány již mechanické tkalcovské stavy. Vyráběly se převážně tkaniny na obleky, pláště a vojenské sukno. Průběh výroby za první světové války byl shodný se situací v Brněnci; vlivný příbuzný zajistil práci na vojenských zakázkách. Po první světové válce se výrobní program skoro nezměnil. Vyráběly se tkaniny na pláště, uniformy a přikrývky. V letech 1928 až 1930 byla vybudována přádelna česané příze, která v dalších letech umožnila výrobu jemnějších a dražších tkanin. V roce 1939 Löw-Beerové emigrovali do Londýna. Počátkem války byl jejich majetek zabaven, textilní výroba běžela do roku 1941, kdy byla až na přádelnu zrušena a ve vyklizených halách zavedena válečná výroba leteckých motorů.

Snaha o dosažení maximálních zisků a vítězství nad konkurencí; to bylo hlavním cílem kapitalistického podnikání. Udržení výroby znamenalo stálý tlak na dělnické mzdy a větší či menší odpor dělníků, podle místních podmínek. V Brně se uvědomělost dělnictva projevovala hlavně u firmy Weiss- Hanak (nyní vlněnský závod 2); z venkovských závodů ve Svitávce. Zaměstnanci závodu Weiss-Hanak byli často iniciátory stávek a protestních demonstrací brněnského dělnictva a na žádné z nich nechyběli. Prostor za továrnou, směrem ke Svitavě, býval shromaždištěm dělnictva z okolních továren, kde se seskupovali a společně vycházeli na protestní manifestace do vnitřního města. Na tom místě byl na památku revolučních dob vybudován park s památníkem. Zaměstnanci závodu pocházeli převážně z vesnic v okolí Brna, kde byla vždy silná komunistická strana - z Pozořic, Sivic, Horákova, Hostěnic a komunistické myšlenky se mezi továrnou a vesnicemi přenášely. Josef Barša ze Sivic, rodák z Hostěnic, byl poslancem za komunistickou stranu a spolupracoval s Josefem Hybešem. Přes svoji poslaneckou imunitu byl stále na seznamu brněnské policie, neboť organizoval dělnické akce v rámci celého kraje. Jeho pronásledování dosáhlo takového stupně, že na doporučení tehdejšího krajského výboru KSČ emigroval do SSSR. Revolučnost dělnictva firmy Weiss-Hanak vešla do historie dělnického hnutí na Brněnsku; jméno této firmy můžeme často najít na stránkách tehdejšího dělnického tisku a historických dokumentů. Svitávka byla již od svého založení střediskem dělnických bojů za zlepšení životních podmínek. Stávka brněnských textiláků v roce 1869 vyvolala též první organizovanou stávku v tehdejším boskovickém okrese a dělnické nepokoje vzrůstaly. Záznamy z roku 1881 uvádějí, že na jejich potlačení byla do Svitávky vyslána posila četnictva. V roce 1899 proběhla za účasti Josefa Hybeše stávka dělnictva, žádajícího zvýšení mezd. V roce 1905 se konala demonstrace dělnictva na náměstí a stávky v dalším roce se zúčastnilo přes 400 dělníků. Pro revolučnost dostala Svitávka přízvisko »Revoluční Svitávka«. Nastala první světová válka. V závodech byl nedostatek mužů, neboť odešli na frontu; u strojů pracovali většinou chlapci a děvčata, kterým bylo sotva čtrnáct let. Po válce, až do roku 1938, docházelo i několikrát za rok k sezonním výkyvům, které postihovaly dělnictvo stálým propouštěním a omezováním zaměstnanosti. Někdy se pracovalo pouze čtyři nebo tři dny v týdnu, používal se systém vylučování na dva i více týdnů. Naproti tomu v době konjunktury se pracovalo 9 až 12 hodin denně, někdy i patnáct dnů bez volna a bez časového příplatku. Na všechna tato příkoří odpovídali dělníci zvýšenou organizační činností. Tak přišli ve Svitávce, v roce 1932, po volbách do závodní rady první č lenové KSČ, kteří v tvrdých bojích s majitelem prosadili alespoň částečné úpravy mezd a zlepšení některých sociálních podmínek. Jedním z hlavních bojovníků za dělnická práva a organizátorů stávek i revoluční činnosti vůbec byl dělník Josef Čejka, narozený v roce 1899; později, v roce 1940 byl zatčen jako člen KSČ pro ilegální činnost při předávání příspěvků a v roce 1942 umučen v koncentračním táboře Mírov. Tím přicházíme k době nacistické okupace. Majitelé továren, vesměs židovského původu, uprchli včas do zahraničí a jejich majetek zabrali okupanti, kteří měli v závodech posluhovače a udavače. Ze všech závodů bylo na jejich udání posláno množství antifašistů do koncentračních táborů. V závodě Paula Neumarka působili gestapáci Raška a Plenk; na základě jejich udání byli uvězněni bratří Munkové a Ivan Veliš, z bývalého závodu Weiss-Hanak byl Jan Kobliha umučen v roce 1944 v Gross Rosen, Antonín Benda v roce 1945 v Dachau, Václav Nechvila v roce 1942 v Mauthausenu, Josef Knoflíček byl vězněn v táborech Mauthausen, Bergen a Belsen; zemřel v roce 1945 ve Flossenburgu. Josef Rosenberg zemřel v roce 1942 v Halle. Ve Svitávce, kterou vždy hojně navštěvovali významní straničtí funkcionáři jako soudruzi Juran, Dolanský, Hodinová-Spurná, přešla strana v době okupace do ilegality a udržovala spojení s ústředním výborem. Mnozí členové byli zapojeni do ilegální činnosti, jako soudruzi Čejka, Horáček, Koháček, Hejl a další. Ve své ilegální činnosti rozšiřovali například mezi členstvem stranický tisk a vybírali příspěvky na podporu odbojového hnuti. Členové ilegální skupiny navázali spojení se skupinou generála Luži, který pobýval a působil v Lomnici u Tišnova. Před osvobozením organizovali s ilegálním okresním výborem strany skupiny, jejichž úkolem bylo obsazení důležitých míst v závodě, obci a okolí. Když se schylovalo ke konci války, utvořila se v závodě z důvěryhodných dělníků skupina, která měla zajistit, aby Němci před odchodem továrnu nezničili.

Převzetím závodu od okupantů byl pověřen předválečný komunista Richard Koháček. Když se blížila fronta, byli Němci požádáni o předání klíčů. Nebránili se, klíče soudruhu Koháčkovi odevzdali. Závody ve Svitávce a v Brněnci byly za okupace z velké části předány válečné strojírenské výrobě, brněnské závody vyráběly ve skromné míře. Po válce nastaly velké problémy, jak v závodech v Brněnci , tak i ve Svitávce, s obnovením výroby. Město bylo před koncem války poškozeno nálety spojeneckých vojsk, v době osvobozováni ustupujícími Němci a bojující Rudou armádou. Továrna firmy Brüder Stiassni byla postižena devatenácti pumovými zásahy, daleko hůře byla postižena továrna firmy Paul Neumark, kterou se Němci pokusili zcela zničit; hlavní betonovou poschoďovou budovu vyhodili do povětří a zapálili sklady surovin. Rovněž kovozávod na Dornychu z poloviny vyhořel. Střechy a krovy spadly na strojový park, který demolovaly. Obnova provozu ve všech osvobozených závodech pokračovala za nadšené iniciativy pracujících. Rekonstrukce továrny na Přízově začala 15. května. Odvážely se sutiny, opravovala se okna i stroje. Do 15. května bylo poměrně chladno, pak nastaly teplejší dny a jelikož na továrnu byly shozeny i fosforové bomby, často hořela střecha. Bylo nutno hlídat, aby to, co zůstalo, nakonec neshořelo. Důležité bylo obnovit a opravit strojový park a začít, i za ztížených podmínek vyrábět. Rovněž závod bývalé firmy Weiss-Hanak na ulici Tkalcovské byl válečnými událostmi těžce poškozen. Při náletu anglo-amerických letadel dne 24. srpna 1944 byla zasažena úpravna. Zásahem byla těžce poškozena mokrá úpravna a stará vyšívárna. Při tomto náletu byly demolovány i sousední závody na Tkalcovské ulici – Schmal a První brněnská přádelna česané příze. V budově přádelny nezůstalo jediné okno celé. Při osvobozovacích bojích, koncem dubna 1945, byla poškozena přímým zásahem dělostřelecké palby budova přádelny. Prchající fašisté, arizátoři závodu, v tušení neodvratného konce odvezli ze závodu veškeré zboží a poněvadž na odvoz surovin jim již nezbyl čas, zapálili sklady surovin, které úplně vyhořely a s nimi padla za oběť i nová tkalcovna. Za nepředstavitelně těžkých podmínek, bez surovin a finančních prostředků, počali zaměstnanci po osvobození odstraňovat spleť spálených trámů a drátů, sesuté zdivo, pokroucené nosníky – a z trosek se počal rodit nový závod. Bylo to mnohdy jen provizórium, kde se začínala rozjíždět nová výroba, byl to však počátek nové éry závodu – éry socialistické. Uveďme vzpomínky přímého účastníka těchto těžkých, ale nadšených dnů, mistra údržby, soudruha Musila: „Když jsem nastoupil 15. května 1945 do práce, dostal jsem známku s číslem 54. To znamená, že přede mnou se přihlásilo do práce již 53 osob. Odstraňovali jsme trosky, opravovali a čistili stroje a postupně přecházeli z jednoho úseku na druhý. Denně jsme dostávali příděl cigaret, peníze zpočátku nebyly, zboží bylo zničeno, nebo zašantročeno Němci. Koncem června se zahájil provoz první přádelny v omezeném rozsahu; začali jsme pracovat ve druhém poschodí budovy, kde byla vytlučená okna zabedněna, neboť na zasklení nebylo sklo. Pracovali jsme tedy i ve dne při umělém osvětlení.“ Továrna v Brněnci byla v roce 1941 přeměněna na výrobnu protitankových nábojů a součástek pro vojenské dílny. Textilní stroje byly rozvezeny do stodol v místě i okolí, zbytek soustředěn do některých starých objektů, kde se pokračovalo v nouzové textilní výrobě. Strojírenská firma Schindler přestěhovala v době, když začali již Němci ustupovat, válečnou výrobu z Krakova do Brněnce a přivezla si i pracovní síly: asi 750 Židů a Židovek, z nichž část bydlela v továrních ubikacích, pro ostatní byl vybudován nouzový koncentrační tábor na louce mezi továrnou a železničním náspem, oproti škole v Moravské Chrastové. Tábor byl obehnán ostnatým drátem a hlídán esesáky. Stravovací a hygienické podmínky v barácích se nelišily od ostatních táborů. Pokus o útěk stál život. Osvobození se dočkalo 1 200 Židů, na čemž mají zásluhu někteří čeští lidé, kteří jim s nasazením vlastního života dávali potraviny. Konec druhé světové války očekávali čeští dělníci v Brněnci stejně netrpělivě, jako všichni čeští lidé.

Panormatický pohled na Vlněnu ze střechy budovy na Mlýnské ulici.

Továrna neměla moc komínů. jeden ze zachovalých stojí u severní brány přilehlý k původní kotelně. Některá vnitřní náměstíčka zarostla skoro k neprůchodnosti. Zdánlivě Myší past, ale i odsud existují dva průchody, kudy se dá protáhnout do dalších částí opuštěné továrny. V pravidelných intervalech prochází Vlněnou hlídači. Kdo nechce opustit areál, musí být opatrný nebo si odpočítat čas obchůzky. Břečťan dodává bludišti na zajímavosti. Psí víno mění barvu podle ročního období. Další panorama, tentokrát ze severovýchodního cípu, pravděpodobně druhé největší budovy v areálu. Tohle celé je Vlněna, až po tu žlutou věžičku vzadu. Kotelna a výtopna u severní brány. Totéž místo za jasného počasí. Pohled na Vlněnu z jednoho z mnoha střešních zákoutí. Tady plyne čas jiným tempem a ruch ulic zdola sem doléhá jen napůl. Ty nejlepší průchody mezi domy jsou dřevěné a trojpatrové. V útrobách prázdných výrobních hal tlejí krabice plné podivných kovových součástek, cívek a nití. Každé ze stovek dveří někam vedly. Sto padesát let plnily svůj účel.

Když začaly německé kolony ustupovat od Brna na sever, ke Svitavám, měli čeští zaměstnanci životní zájem na tom, aby fašisté v posledních okamžicích továrnu nevyplenili, nebo nevypálili. Zorganizovali skupiny, které procházely továrnou a hlídaly objekty. Výroba se postupně ve všech provozech zastavila, exponovaní přisluhovači Němců zmizeli s ustupující armádou. Německou továrnu převzala Rudá armáda. Stroje na válečnou výrobu s příslušným materiálem postupně odsunula, což trvalo až do roku 1946. Čeští zaměstnanci z vlastní iniciativy a bez nároků na mzdu začali s odklizovacími pracemi, se svážením strojů ze stodol, s jejich instalací, se sháněním ztracených, nebo zničených součástek, aby mohla být obnovena výroba. Když práce pokročily tak daleko, že bylo možno začít s výrobou, vydali se dva dělníci, J. Štrof a A. Novotný do Brna a u zemského národního výboru vymohli povoleni k zahájení výroby. Když Němci předali klíče od závodu ve Svitávce, bylo nutno po příchodu Rudé armády nejdříve zneškodnit tři nálože, které byly při úklidu nalezeny a měly sloužit ke zničení závodu. Okamžitě se utvořil revoluční výbor v čele se soudruhem Koháčkem, který se ujal organizování obnovy závodu. Díky tehdejšímu vrátnému, soudruhu Polákovi, který si z vlastní iniciativy do svého sešitku zapisoval, kam byly stroje odvezeny, podařilo se je vyhledat a postupně přivézt zpět do závodu. Dělníci nehleděli na čas, pracovali v sobotu, v neděli, jezdili a sváželi stroje, které se postupně montovaly, takže již v srpnu mohla být zahájena výroba a v říjnu se již mohli přibírat dělníci do všech dílen. Největší potíže byly se stroji do úpravny, ale i ty se šťastně vrátily na své místo.

Prvé dny po osvobození se výroba vyvíjela živelně. Němečtí vedoucí a úředníci zmizeli současně s okupační armádou; na jejich místa nastoupili čeští technici a úředníci. Pokračovalo se ve výrobě z konce války. Pokud byly suroviny, v zaběhnutých druzích a ze surovin, které si dodal speciální oddíl Rudé armády. Brněnské továrny pracovaly krátkou dobu pro sovětský oddíl 95380 - Vojentorg. Díky pomoci sovětské armády netrpělo Brno v prvých dnech po osvobození hladem. V závodech se zřizovaly národní správy. Národní správa bývalé továrny Brüder Stiassni byla zřízena již v září 1945. Bývalý majitel však projevil zájem o svůj předválečný majetek a vyskytlo se i několik jedinců z řad jeho kádrových a preferovaných zaměstnanců, kteří si jeho návrat přáli a s ním si dopisovali. Syn bývalého majitele navštívil továrnu jako americký voják a žádal její navrácení. Přes pevné stanovisko zaměstnanců a stranické organizace měl tehdy značné zastání na nejvyšších místech, takže rozhodnutí bylo na vážkách. Jeho manželkou byla dcera tehdejšího amerického velvyslance v Československu, který sehrál neblahou roli v únoru 1948. Únor však rozhodl jednoznačně o tom, komu bude továrna patřit. Provedl i změnu ve správcovství a položil základy budování dnešního národního podniku VIněna.

Složitější situace byla v bývalém závodě firmy Paul Neumark, jehož majitel byl již před válkou státním příslušníkem spojenecké mocnosti. Dne 14. ledna 1946 zavedl Zemský národní výbor v Brně podle dekretu prezidenta republiky do podniku firmy Paul Neumark, továrny na vlněné zboží v Brně, národní správu. Správci složili slavnostní slib na Zemském národním výboře v Brně dne 31. ledna 1946. Věc však nešla zcela hladce. Bývalí majitelé se zavedením národní správy nesouhlasili. Odvolal se Dr. Otto Neumark a žádal, aby se národní správa zrušila, neboť se nejedná o majetek Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, kteří pozbyli dle zákona své majetky. Tehdejší ministerstvo průmyslu jeho žádosti vyhovělo a dnem 2. 3. 1946 národní správu zrušilo, což oznámil pracujícím na celozávodní schůzi zástupce ministerstva. Zrušení národní správy platilo pouze měsíc. Již v dubnu 1946 byla v Úředním listě uveřejněna vyhláška o znárodnění firmy Neumark. V závodě bývalé firmy Weiss-Hanak byla národní správa ustanovena 20. srpna 1945. Znárodnění bylo provedeno 1. 1. 1946. K závodu byly později přičleněny prostory sousedící firmy Bauer a Ornstein a po zrušení bývalé firmy Schöller závod přijal do zaměstnání převážnou část jejích pracovníků. Bývali majitelé firmy Löw-Beer v Brněnci se rovněž pokusili získat zpět svůj předválečný majetek. Dělnická schůze rázně odmítla. Závod byl znárodněn hned v prvé etapě. Závod bývalé firmy Mos. Löw-Beer ve Svitávce byl znárodněn dne 27. 10. 1945. Závod Josefa Čipery v Bystrém u Poličky zůstal po válce soukromým majetkem. Jeho zakladatel a majitel Josef Čipera byl v roce 1944 zastřelen. Národní správa byla zavedena v roce 1949 a 9. června 1950 byl závod znárodněn. Nynější závod 6 národního podniku VIněna, kovovýroba, propadl po válce jako německý majetek konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 100/45 Sb. Z pověření revolučního Národního výboru jej převzal do správy jako zajišťovatel technický úředník firmy J. Kaplan. 17. května 1945 byl závod jako válečná kořist obsazen sovětskou vojenskou stráží. Po usilovném jednání předalo sovětské velení za účasti Hospodářské skupiny a zástupců naši armády závod do vlastní správy. Pod národní správou pracoval závod samostatně do prosince roku 1948, kdy byl přičleněn k n. p. Utex Ústí nad Orlicí. V roce 1949 byl delimitován do n. p. Seba Tanvald a o rok později do n . p. Kovotan, posléze do Kovotexu, Červený Kostelec a v roce 1952 do n. p. Totex, Chrastava u Liberce. Nakonec po mnoha jednáních a protestech byl v roce 1953 zrušen a část byla začleněna do n . p. VIněna jako údržbářská dílna.

Poválečnou historii závodu nelze vzhledem k původu publikace (nedatované, bez uvedení autorů) přvzít bez redukce redundantních výčtů socialistických ocenění a zbytečně podrobného popisu tehdy nedávné historie závodu. Naopak na zpracování čeká historie Vlněny po roce 1986, kterou pro vás na webu připravujeme.

Možná, kdyby byli lidé osvícenější, mohla se Vlněna stát unikátním kouskem Brna, spojujícím historii, která stvořila současné město s kulturou, bydlením i službami na vyšší než té nejobyčejnější úrovni.

Vlněně ale není přáno. Rozmanité budovy různých tvarů, barev a výšky, nepravielné bloky a místa přímo křičící historií zaniknou a uvolní místo sériovým budovám jen o málo lepším než paneláková sídliště na periferii.

Kdepak uličky s nerovnoběžnými stěnami, úskoky a protáhlé průjezdy. Brzy nastoupí betonová pravidelnost, která pohřbí jedinečnost dolního Brna navždy.

Vlněna je nesmírně zajímavá. Třešinkou na dortu je ale Svitavský náhon, který protéká za jejími zády na své několikakilometrové pouti ze Svitavy do Svratky.

Tady se skutečně čas zastavil před stoletím. Neznámý, nikým nevyhledávaný a zapomenutý Svitavský náhon vytéká v zadním traktu Vlněny z tunelu a dál se líně valí směrem k Šujanovu náměstí.

Cesta po břehu záhy končí, bude nutné to tady prozkoumat na lodi.

Místy se Vlněna začíná poněkud ucpávat.

Vertikální i horizontální trasy jsou tu skutečně spletité.

Z jihu navazují na Bochnerův palác jen o málo mladší výrobní budovy. Jsoui ale nižší a mají o patro víc.

Až do roku 2016 v areálu Vlněny bydleli nemnozí lidé. Domů chodili mimo jiné tímto spoře osvětleným průchodem.

Prakticky všechny budovy v areálu byly propojené spojovacími můstky. Později došlo k ucpání některých z nich, ale i přesto bylo v roce 2013 možné prozkoumávat budovy jednu po druhé zevnitř.

Areál dosahoval svými rozměry velikosti menší vesnice. Kdyby se všechny budovy zabydlely, mohlo jít o menší město. Taková brněnská Hašima.

Některé spojovací můstky v areálu Vlněny byly víceposchoďové. Schodiště v jednom z nich, na severozápadní straně areálu.

Hluché prostory mezi průchody vytvořily občas mnohoúhelníková náměstíčka. Urbanisticky byl po staletí živelně vznikající areál Vlněny naprostým unikátem.

Novější spojovací můstky už byly oproti starším dřevěným a betonovým pouze z oceli.

Pravděpodobně nejpůsobivější byl areál Vlněny v období mezi ukončením výroby v 90. letech 20. století a začátkem demolice v roce 2016.

Průmyslové pavlače a schodiště v jižní části areálu.

Od 80. let 19. století se začal při výstavbě továrních hal uplatňovat železobeton. Také v areálu Vlněny stojí několik skeletových budov.

Zapadající slunce prosvěcuje slepé okenní rámy v nejmladším jihozápadním cípu areálu brněnské Vlněny.

Ti, kteří Vlněnu někdy navštívili, snadno uvěří, že před setměním se tu občas objevují a dějí zvláštní věci.

Pohled z jihu na sever přes rumiště po zbouraných budovách. V dálce vykukují věže Petrova.

Původně oddělené továrny postupně procházely sjednocováním. Ruku v ruce s ním se rozšiřovaly systémy ústředního vytápění, zásobování elektřinou a plynem a areál potahovala pavučina kabelů a potrubí.

Zvláštní období mezi roky 2000 a 2016 bylo čímci mezi životem a smrtí Vlněny. Z rozbitých oken padaly kusy skla na chodce mířící do loftových bytů, zkušeben kapel obskurních hudebních žánrů, živořících firem na hraně zákona a bůh ví, řeho ještě.

V krátkém období přibližně mezi roky 2005 a 2014 byla Vlněna volně přístupná trojicí bývalých bran. Později se počet vchodů snížil na jeden, důkladně hlídaný.

Čas tady plynul úplně jinou rychlostí než venku. Chvílemi zrychloval a chvátal kupředu, pak zase zpomalil a občas se prý úplně zastavil, nebo dokonce pozvolna začal vracet nazpátek.

V 90. letech 20. století byly části budov na jižní straně doplněny zvláštní houbou s rozložitým kloboukem chránícím auta najíždějící do garáží a autosertvisu v 1. patře domu.

Čeklání na smrt. Jak dlouho ještě?

Binární kód programu, který vede nejúžasnější průmyslový areál v Brně do záhuby.

Pozor chodci!

Kdo měl odvahu, mohl využít nestřežené chvíle a vyrazit na průzkum do vyšších pater. Díky spojovacím můstkům se v budovách daly strávit celé hodiny a dny.

Zejména když déšť omýval stoleté střechy a stříšky továrních nádvoří, nebylo nutné vycházet z budov. Vždycky se našla nějaká cesta dál - probouraná zeď, sklep, most nebo lávka.

Už asi nikdy nezjistíme, k čemu sloužil miniaturní dřevěný balkónek pro jednoho člověka, ze kterého bylo možné od západu nahlédnout do spleti střech nakupených hmot výrobních budov.

Také odsud vedly po žebříku cesty nahoru a dolů do dalších úrovní. Jako ve zběsilé počítačové hře - pohyb je zde možný ve všech dimenzích.

Druhá nejstarší budova v areálu Vlněny přiléhá z jihu k třípatrovému Bochnerovu paláci. Stejně vysoká jako on, nabízela čtyři patra nízkých hal s dřevěnými stropy nesenými litinovými sloupy. Tady hučely stroje dávno před koncem 19. století.

Jako výhled z okna na rozbouřené moře…

Další ze záhadných balkónků, které snad sloužily k uchycení dávno neexistujících potrubí či lan nebo ukládání zboží.

Toto okno jsem si vyhlédl jako to s nejhezčím výhledem v celém areálu. Tady bych chtěl bydlet!

Ačkoliv se zdá, že jde o dvě různá okna, pochází obě fotografie ze stejného místa a vyfoceny jsou pouze v jiníém směru.

Dlouhodobě zanedbaná údržba dává zabrat nešťastným krovům historických budov Vlněny.

Mlčenlivá strojovna výtahu, kterým se už nikdy nikdo nesveze.

Výbojky zalévají nazelenalým světlem uličky Vlněny stejně jako plynové lampy ve Stínadlech.

Řidiči pozor. Dej přednost chodcům!

Plechová dvířka propojující budovy v Přízově ulici někdo důkladně zamknul a pro jistotu ještě i zazdil.

Sbohem Vlněno!

Vlněna.

Na takovém místě není těžké uvěřit na zločiny v areálu mimo dosah zákona.

Podle obsahu pracovních skříněk není těžké uhodnout, že ve Vlněně pracovaly především ženy.

Také 90. léta 20. století zde zanechala svoji stopu. Obraz doby.

Až bude Vlněna zbourána, přijde Brno o originální, živelný a nenahraditelný stavební soubor. Na jeho místě vyroste konceopčeně sterilní nablýskaná výstavba, stejná jako kdekoliv jinde na světě. Bez originality.

Některé cesty slouží pouze těm nejodvážnějším…

V posledních letech se Vlněna stávala mimo jiné hřbitovem. Věcí, aut a idejí.

Jako přízrak vypadají v rozlehlém opuštěném areálu dílny, kde se stále ještě svítí a vyrábí.

Jedna z centrálních kotelen ve vniřním bloku areálu.

Je libo avantgardní stínidlo?

Sbohem Vlněno!

Jednou se do těchto míst vrátíme.

Komentáře: