 | | Podzemní prostory jsou skutečně malé. Celé sklepení tvoří jediná místnost s trojicí zazděných vstupu do dalších částí labyrintu pod Zelným trhem. Navíc je místnost do poloviny své výšky zasypaná a na násypu leží nová podlaha z roku 2015. |
|
 | | Po objevu podzemních prostor v roce 2015 byla z povrchu vyhloubena svislá šachta, vyzděná historickými cihlami, kterou lze sestoupit po pozinkovaném žebříku až na současné dno sklepa. |
|
|
Malý sklípek tvořený horní polovinou jedné z místností původního složitějšího systému chodeb se nachází jihovýchodně od kašny Parnas na Zelném trhu v Brně. Sklípek je pozůstatkem po složitějším podzemí, které však v minulosti zaniklo.
Historie
O historii sklepa toho moc nevíme, nicméně existují výsledky odborného archeologického výzkumu Zelného trhu z roku 2015, které autor momentálně nemá k dispozici (na zveřejnění pracujeme). Podle tvaru podzemí je možné se domnívat, že sklep a původní, na něj navazující chodby pochází ze 17. nebo 18. století. Sklep byl později zrušen a zasypán (pravděpodobně až na přelomu 19. a 20. století) a znovuobjeven při archeologickém průzkumu Zelného trhu v roce 2015, kdy byl týmem pod vedením Ing. Aleše Svobody sanován a zpřístupněn přímo z povrchu náměstí svislou šachtou osazenou žebříkem.
Popis
Svislá a poměrně mělká šachta (cca 4 m) vede přímo do jediné podzemní místnosti, která byla původně nejméně o 1 m hlubší. Tři ze čytř stěn místnosti jsou porušeny zaklenutými otvory do chodeb nebo dalších místností, které byly již dříve zrušeny a zasypány a průchody do nich byly v rámci sanace v roce 2015 zazděny. Podzemí v roce 2017 nemá žádné konkértní využití.
Osobní vzpomínka
Anonymní průzkumník vzpomíná: většinu podzemních prostor při svých průzkumech poměrně důkladně fotíme - tak, aby nám pokud možno neunikly žádné zajímavé detaily. Ze sklepa pod Zelným trhem ale nemáme o mnoho víc než dvě vystavené fotky. Naše návštěva byla třetího dne v březnu roku 2016 totiž poměrně dramatická.
Dostat se pod povrch Brna na místě tak exponovaném jako je Zelný trh vyžadovalo určitou přípravu. Únorové mlhy byly už tytam a tak jsme se sešli o půlnoci ze středy na čtvrtek jakoby náhodou z několika stran na obdélníkovém poklopu se známým odlitým znamením, abychom sehráli scénu typ opilci. Dva z nás si sedli na studenou zem a dělali, že v důsledku společenské únavy už opravdu, ale opravdu nemohou pokračovat. Ostatní je mezitím obletovali a tahali ve snaze dostat je pryč, což mělo vypadat jako běžné chování studentů brněnských škol uprostřed všednodenní noci. Mezitím jsem nenápadně vsedě odšrouboval tři ze čtyř šroubů, které držely poklop v rámu a kamarád odnesl šrouby opodál, do stínu jednoho z patníků, které nesou řetěz obepínající kašnu Parnas. Tam budou v bezpečí, kdyby se o nás zajímal kdokoliv od skutečných opilců přes horlivé zájemce o podzemí až po městskou policii. Netušili jsme ovšem, že jejich člověk už nás tou dobou chvíli pozoruje na monitoru.
Otevřít poklop a spustit se dolů bylo dílem okamžiku. Chtěl jsem hned začít fotit, ale musel jsem ještě rozložit stativ a vyměnit objektiv. Zabralo mně to necelou minutu, behem které slezl dolů ještě kolega, zatímco zbývající dva kamarádi hlídali na povrchu, aby nikdo nepovolaný nespadl do otvoru nebo něco neodnesl. Zavřít poklop se jim ale nepodařilo a k první třicetisekundové expozici jsem se už nedostal. Zvuk motoru, bouchání dveří a odměřený hlas policisty vzápětí mně dal jasně najevo, že ke zdokumentování sklepení mně zbývá už jen pár desítek vteřin.
V takovou chvíli nepřipadá exponování fotek na dlouhý čas v úvahu. Je třeba přejít k focení s bleskem a rychle pořídit pokud možno maximum snímků, ze kterých snad alespoň některé půjdou později použít. Kamarádi na povrchu se mezitím legitimovali a snažili se obměkčit policisty a podle domluvy získat co nejvíc času, abych stihl vyfotit aspoň něco. Naštěstí prostory nebyly rozlehlé. To už ale zazněla i směrem k nám dolů jasná výzva, která nesnese odvolání. Kolega se jal vystupovat směrem k povrchu po žebříku, jak jen nejpomaleji dovedl a já posbíral aspoň pár fotek, ze kterých bylo možné vybrat tyto dvě. Pak už jsem taky musel nahoru, nechtěl-li jsem si způsobit zbytečné problémy.
Zásah městské policie byl rychlý a korektní. Mezitím přijelo další auto, takže se poměr mezi námi a vyzbrojenými muži zákona srovnal na 4:4. Policisté nás slušně a důrazně vykázali z podzemí, legitimovali nás a přikázali nám uvést vstup do původního stavu. Ukázal jsem jim dokonce fotky, protože jejich zájem o podzemní prostory byl větší než malý. Po žebříku se ale dolů nespustili, špína ze světlého bahna by byla na jejich černých uniformách příliš dobře viditelná a snad jim bránily také předpisy nebo obavy z neznámých prostor.
Poklop jsme umístili na původní místo a všechno už vypadalo na smírné řešení. Zkazil jsem si to ale sám. Na dotaz po šroubech jsem použil alpínskou provozní lež a odpověděl jsem, že v poklopu žádné nebyly. Samozřejmě jsem měl v úmyslu po odjezdu příslušníků šrouby vrátit na místo, nepovažoval jsem ale za vhodné protahovat trapnou situaci, ve které jsme vystupovali na straně poražených. Ale poučení říká: nikdy nelži policii. Když už jsme pomalu odcházeli, zachrchlala vedoucímu zásahu vysílačka a bdělý strážce veřejného pořádku an druhé straně za kamerou napráskal, že jsme šrouby schovali opodál. Prokleté kamery. Doposud vlídná tvář strážců zákona poněkud ztvrdla.
Teď začala hra na hodného, zlého a bandu ošklivých. Šrouby jsme sice vrátili na místo, ale vzhledem k tomu, že šlo o komplikovanější vstup, ke kterému jsme si pomohli imbusovým klíčem, začal nám starší policista, snad poprávu, vyhrožovat stíháním. Situace byla najednou hodně nepříjemná. nejen proto, že jsme se ocitli v roli lhářů, ale také kvůli vyloženě nepříjemnému chování policistů, které jsme sami vyprovokovali svým lhaním. Začalo to vypadat na transport na služebnu a neopříjemnou pokutu. Omluvili jsme se a já se snažil vysvětlit, proč jsem lhal. Šrouby jsem nechtěl ukrást a nic jsme přece nepoškodili. Přestože zmizel smířlivý tón, uznali ale i sami policisté, že jsme nezpůsobili nikomu žádnou újmu a proto bude tentokrát stačit jen trošku přísnější domluva. Přiznávám, že nakonec jsme jim byli docela vděční.
Pro zvědavce z toho plyne trojice poučení:
- Nikdy nelži policistům, přijdou na to a ty budeš v roli lháře mnohem podezřelejší.
- Téměř celé centrum Brna sledují kamery. Vidí tě, i když ty si myslíš, že tě nikdo nevidí.
- Policisté obvykle sami neví, zda vstupem do podzemí člověk porušil zákon nebo ne.
|
