Esslerova přádelna Obřany

Čtyřpodlažní budova Esslerovy přádelny na pomezí Maloměřic a Obřan je pravděpodobně nejstarší železobetonovou výrobní stavbou v Brně. V současnosti (2014) převážná část areálu na ostrově obehnaném řekou Svitavou a jejím náhonem již přes 20 let chátrá a její další osud je nejasný.

Historie

V roce 1912 nechal německý továrník Eduard Ernst Essler vybudovat na ostrově na místě starší přádelny z roku 1900 (pozemek s původím mlýnem byl firmou zakoupen v roce 1894) textilní továrnu, která v době svého vzniku představovala moderní průmyslové zařízení pro spřádání textilních vláken (z různých surovin) a následné tkaní materiálů pro navazující textilní výrobu. Podnik vlastnil a se svým synem a posléze také vnukem řídil pravděpodobně do roku 1945 (nebo dle některých pramenů 1948), kdy byl znárodněn a začleněn do koncernu národního podniku Moravskoslezské vlnařské závody a později národního podniku Mosilana. V rámci koncernu Mosilana byla textilka úspěšně v provozu přes 40 let až do období transformace hospodářství na konci 20. století, kdy byla výroba stejně jako v dalších závodech národního podniku Mosilana postupně utlumena ve prospěch jediné moderní továrny v brněnských Černovicích, tzv. Nové Mosilany, která byla později prodána a je v provozu dosud. Od roku 1992 je tak budova původní Esslerovy přádelny víceméně nevyužitá, poměrně dlouhé období (cca 2000-2010) byla hlavní výrobní budova bezproblémově volně přístupná.

Popis

Areál se rozkládá při Fryčajově ulici v těsném sousedství mostu spojujícího Maloměřice na levém a Obřany na pravém břehu řeky Svitavy. Hlavní budova přibližující se tvarem nízkému čtvercovému hranolu je tvořena železobetonovým skeletem doplněným cihelnými vyzdívkami a typickými tabulkovými okny v ocelových rámech. Dominantní částí stavby je robustní výtahová šachta, která ční nad rovinu ploché střechy, na první pohled zaujmou také kovová požádní schodiště vedená po západní stěně budovy přes všechna patra. Kromě hlavní budovy je součástí areálu několik nižších jednopatrových budov, které počátkem 21. století prošly rekonstrukcí na výrobní prostory; v jedné z nich je v provozu malá vodní elektrárna o výkonu 115 kW, napájená náhonem z nedalekého jezu, která původně pokryla nejen spotřebu továrny, ale od roku 1917 také veřejné osvětlení v obci.

Vzpomínka

Následující text je přímou vzpomínkou tehdejší studentky Zdenky Žažové, která byla v továrně v letech 1944-1945 povinně zaměstnána jako pomocná pracovní síla válečného průmyslu.

Továrna Eduard Ernst Essler v Brně-Obřanech u Svitavy vyráběla textil; za druhé světové války hlavně látky pro německou armádu a levné látky z náhradního materiálu, např. z roztrhaných hadrů a z dřevité vlny či kopřiv. Starý pan Essler chodil kontrolovat běh továrny ve všech odděleních. Já jako studentka zavřené střední školy pro výchovu učitelek odborných prací (šití, vaření apod.) jsem podléhala pracovnímu úřadu. V září 1944 jsem nastoupila jako pomocná síla do textilní továrny. Na přímluvu strýce Rudolfa Pospíšila, který měl mezi úředníky známé, mě usadili v malé dílenské kanceláři u vedoucího mistrů přádelen v 1. patře. Mistr byl starý a už nemocný; chodila jsem za něho odebírat vzorky spředené suroviny k jednotlivým mistrům spřádacích strojů, pak je vážila na jemné váze a zapisovala do sešitku. Když byla váha správná, mistrům se nic neříkalo. Když byla však váha nižší nebo naopak zase vyšší, muselo se to mistrům oznámit, aby vlákno opravili na správnou míru. To mi však tehdy nikdo neřekl, a tak když mistr onemocněl a já zůstala v kanceláři sama, sbírala jsem vzorky od spřádacích strojů poctivě dál a taky zapisovala, co jsem zvážila. Jednou přišel na kontrolu sám starý pan Essler a seřval mě, že je to šlendrián, že musí přijít nový mladý vedoucí, a já byla ihned přeřazena přímo ke spřádacím strojům jako nosička materiálu a pomocnice při spřádání. Bylo nás tak v 1. patře několik takových mladých zajíců, kteří skoro nic nevěděli o práci v továrně, například syn lékárníka z Maloměřic (lékárna dodnes funguje) nebo několik děvčat ze Šanghaje, tj. z chudobné dělnické kolonie za Královpolskou strojírnou. Pracovalo se na 3 směny: ráno od 6 do 14 hod., odpoledne od 14 do 22 hod. a v noci od 22 do 6 hod. ráno. Jezdila jsem vlakem z Bílovic do zastávky v Obřanech (už dávno je zrušena) a za pět minut jsem byla v práci. Moc jsme se nepřevlékaly, přes oblečení jsem navlékla pracovní hnědý plášť po Olušce Doležalové a vzala si jiné boty. Kabát a boty jsme měly u okna za strojem.

Spřádací stroj byl po celé délce budovy obrácené k mostu. Druhý stál proti němu. Na válce na horní části stroje se pokládaly válce nadýchaného materiálu. Ty jsme musely nosit z přízemí po schodech na rameni, a to po třech. Výtah jsme nesměli používat, ten byl jen pro 2. a 3. poschodí, kde se dělaly osnovy. Přízemní strojovně se říkalo „štrublovna“. Byla zase po celé délce budovy pod naší přádelnou. Ve štrublovně se balíky materiálu na trhacích strojích několikrát roztrhaly na nadýchanou vatu a na zvláštních strojích se z plátů vaty řezaly koženými řemínky lehké pásy, které se navíjely na dřevěné válce.

Spřádací stroje měly dvě části: horní stojící a dolní jezdící. Na dolní byly na ocelových tyčkách nasazeny papírové cívky, ke kterým se z horních válců přivazovaly vatové pásky. Když se stroj zapnul, dolní část od horní části odjela do středu místnosti, z válců se natáhly vatové pásky. Pak se dolní část zastavila, cívky se roztočily a zakroutily pásky na nit. Pak dolní část popojela zpět a tím se cívky natočily. Když se nit někdy přetrhla, musela jsem v určitou dobu přiskočit, přetrženou nit navázat a rychle ruku vytáhnout z vodících drátů nad cívkami. Mistr přadlák mě to musel napřed naučit. Hotové cívky se sbíraly do velkých beden, kam je zase ukládaly dospělé dělnice. Bedny se vozily do přízemní tkalcovny, která se táhla za náhonem podél silnice. Dnes se tato budova přestavuje. Za tkalcovnou stály další budovy, jednak pro administrativu, jednak pro barvírnu, různé sklady a prostory pro příjem materiálu a odvoz výrobků. Opět se tam přestavuje.

Podzim 1944 byl teplý a pěkný. Tehdy pokračovalo bombardování. Ještě než zazněly sirény, vozila nákladní auta ze Zbrojovky dělníky do polí za Obřany. To už jsme sbírali šaty a boty, zastavovaly se stroje a my jsme utíkali za jekotu sirén do zahrady bývalé sokolovny, kde byly nanicovaté kryty. 2 m do hloubky vykopané hlína, na to položená prkna a hlína navršená na ně. Většinou byly nálety před polednem, a tak jsme seděli na sluníčku na zahradě. Někdy jsem se sebrala a utíkala okolo kostela a polní cestou přes Hradisko a Šišovou domů do Bílovic. Zažila jsem velký nálet na Brno 20. listopadu. Tehdy jsme se ze stráně pod Hradiskem dívali na Brno, které se rozprostíralo v lehké mlze. Když jsme pak viděli padat bomby jako malé černé tečky na Židenice, honem jsme naskákali do našeho „takykrytu“. Země se třásla při blízkém bombardování a mezi prkny nám padala hlína na hlavu. Jakmile sirény oznámily konec poplachu, vyrazila jsem pěšky přes pole domů.

V lednu jsme dostaly všechny »totální sazenice« (jak nám tehdy říkali) předvolání na lékařskou prohlídku do nemocenské na Zahradníkově ulici. Sešlo se nás v dolní hale skoro 100. Postupně nás předvolávali a některé z nás uznal pan MUDr. Štefl, pozdější člen Lékařské fakulty MU a spisovatel detektivek, za nemocné a neschopné práce. Od poloviny ledna jsem tedy už zůstala doma na nemocenské (asi 400,- K za měsíc). Nejprve jsme museli chodit na kontrolu každý týden, pak jednou za 14 dní a ke konci února za 3 týdny. V březnu 1945 jsem dostala oznámení z továrny, že jsem propuštěna pro nedostatek práce. To už se blížila fronta a čekalo nás osvobození.

Prameny

  1. Žažová, Z. Osobní rozhovor.
  2. Coufalová K., Vorlík P. Průmyslové Brno. http://vcpd.cvut.cz/UserFiles/File/brno_alpa_abb_essler.pdf.
  3. Esslerova přádelna, Brno-Obřany. http://www.fabriky.cz/2009_pradelna_essler_brno_obrany/index.htm.
 
Článek ze dne 1. 5. 2014 byl naposledy upraven dne 1. 5. 2014 a zobrazen celkem 3578×, naposledy dne 25. 4. 2017 v 0:01.
 
   

Články související s tématem

Zpět | Nahoru

Mosilana
Brněnské továrny
Brno průmyslové Brno nepatřilo ve středověké historii do skupiny nejvýznamnějších českých ani moravských měst. Přestože od roku 1348 sdílelo s Olomoucí práv…
Sklípek pod Zelným trhem
Druhé Brno
Motto „Pod Brnem, které znám, je ještě jiné, větší, trochu špinavé, trochu popraskané, trochu zaprášenější“ Zpíval by určitě Kittchen, kdyby jeho o…

Komentáře:

Jméno autora:
Email (nebude zveřejněn):
Komentář:
Sem napiš slovo Adamov:




Stránka: