Dům U sedmi Švábů

Dům U sedmi švábů byl brněnským archetypálním pavlačákem - starobylým, zprohýbaným domem, ve kterém žilo v miniaturních bytech několik stovek různorodých obyvatel. Nikdy tu nebylo ticho, romantické povahy tady nalézaly dobrodružství za každým rohem. Pohled na ulice Pekařskou (vodorovně v horní části snímku), Leitnerovu (svislá osa snímku), Anenskou (vodorovná uprostřed) a mezi nimi stočenou Kopečnou ulici, která se rozvinula po úbočí kopce Puhlíku pod Petrovem možná dokonce dřív než vzniklo hradbami spoutané Brno. Areál domu U sedmi švábů se nachází vpravo od středu snímku - dva zhruba rovnoběžné domy s tmavou střechou, jeden dům s červenou střechou a skupiny stromů mezi nimi. V 19. století byla dokončena výstavba všech budov areálu, který tvořilo celkem 6 domů. Dva domy na každé straně rovnoběžně s Leitnerovou ulicí a dva napříč. Nejvýš stál sám nejstarší Dům U sedmi švábů obrácený do Kopečné ulice a zbouraný v roce 1954. Zbylo po něm nevzhledné parkoviště a plechová ohrada. V roce 2005 se už nad zbytky domu U sedmi švábů stahovaly mraky. Do Leitnerovy ulice byl obrácen dlouhou cihlovou zdí bez oken, která dvědčila o tom, že zde dům stál dříve než ulice vůbec vznikla. Na fotografii vysoká zeď za dopravní značkou zákaz vjezdu a sluncem ozářený štít.

Dům U sedmi švábů byl zřejmě nejstarším pavlačovým domem v Brně, jehož historie sahala až do poloviny 18. století. Tehdy na místě pod městskými hradbami vyrostl soubor několika domů, sloužících jako klášterní nemocnice a později lékařská škola. Budovy byly posléze přestavovány a bourány, poslední čtveřice mohutných pavlačových domů byla přes protesty obyvatel i veřejnosti zbourána v roce 2006. Událost se tehdy stala demonstrací neschopnosti města Brna pečovat o zachování svojí historie.

Historie

Prostor pod hradbami mezi městem Brnem a jeho předměstím Starým Brnem patří k nejdéle osídleným oblastem na území současného města. Přesná historie předměstské zástavby mezi Pekařskou ulicí a Svrateckým náhonem není známá, pravděpodobně souvisela s nedalekou klášterní nemocnicí U svaté Anny a kostelíkem Všech svatých na Provaznickém vršku (na konci dnešní Kopečné ulice). Převážně chudinské domky zde vyrůstaly již od středověku a zástavba se často proměňovala. Oblast bývala po staletí známým rejdištěm nevěstek, které zde provozovaly nejstarší řemeslo až do počátků 19. století. Kopečná ulice, která lemovala areál domu U sedmi švábů ze severu, vznikla nejpozději v 18. století, strmá Leitnerova ulice pak až v druhé polovině století následujícího na místě rozsáhlých zahrad.

Právě na nároží Kopečné a později Leitnerovy ulice vyrostl v roce 1748 místo sedmi skromných zbořených domků Schellenberský dům, nazvaný patrně na počest původních obyvatel ze Švábska a jejich příbytků Dům u sedmi Švábů. Následující rok dům koupila hraběnka Alžběta Waldorfová a zařídila v něm dočasně klášterní nemocnici, než se v roce 1754 tato instituce přestěhovala do Kláštera na Kamenné ulici na protějším břehu Svratky. Dům U sedmi švábů (psaní velkých písmen se v češtině měnilo a mění podle konkrétního významu) však sloužil lékařským účelům i nadále. Brněnský městský lékař Karel Linz využil uvolněných prostor pro zřízení školy pro lazebníky a porodní báby. V původní ledárně domu, zasazené do členitého sklepení pod Kopečnou ulicí, zřídil márnici, kde skladoval těla zemřelých, jež sloužila pro výuku trhání zubů a fixace zlomenin. Zřejmě z tohoto období pochází řada hrůzostrašných legend, které dům U sedmi švábů provázely až do jeho zbourání v roce 2006.

K domu, obrácenému do Kopečné ulice, přiléhal také rozsáhlý dvorní trakt tvořený čtveřicí domů po stranách dvou velkých dvorů a středový dům, který kolmo k nim přetínal prostor a rozděloval jej na horní a dolní dvůr. Z dolního dvora, přístupného po schodech, pak bylo možné vstoupit do sklepního labyrintu nebo vyjít na Leitnerovu ulici druhým - dolním - průjezdem. V roce 1784 byl dům přestavěn na činžák a stal se tak pravděpodobně nejstarším pavlačovým domem v Brně. Prostřední, dvouposchoďový trakt byl v poloviněn 19. století sídlem hostince U sedmi švábů, který patřil k nejoblíbenějším brněnským krčmám.

Pravděpodobně v 60. letech 19. století pak došlo k rozsáhlé přestavbě, kdy byl vlastní (horní) dům U sedmi švábů nadstavěn o další dvě podlaží a čtyři další domy po stranách protáhlého dvora byly přestavěny nebo zdemolovány a na jejich troskách vznikly dlouhé tříposchoďové domy s nekonečnými pavlačemi a řadami oken. Z těch bylo vidět vždy na některý ze dvorů s pumpami, klepači a stromy, které celému areálu dodávaly neobvyklý ráz. V roce 1886 dům vyhořel a byl znovu zrekonstruován do podoby, ve které vydržel následujících 70 let.

Protože prostor nad domem U sedmi švábů byl nejužším místem Kopečné ulice, bylo v roce 1954 rozhodnuto dům zbourat a na jeho místě zbudovat provizorní parkoviště, oddělené od dvorů, lemovaných nyní pěticí domů ve tvaru písmene H, pouhou zdí. O čtyři roky později byl zbourán také středový dům a ze slavného labyrintu zbyly pouze čtyři domy po stranách, které se stále více stávaly bydlištěm studentů, výstředních umělců a městské chudiny.

V 90. letech 20. století přešel dům do vlastnictví Rakušana Gerharda Hudecka, který se rozhodl na jeho místě vystavět moderní bytový dům, což znamenalo zničení posledních zbytků historie nevšedního místa nad zemí i pod ní. Přestože již na místě nestál původní dům U sedmi švábů, ale jen mladší přístavby, dvůr se vzrostlými stromy i zvláštní obyvatelé desítek pavlačových bytů naplňovali prostor neopakovatelným kouzlem. Na místě se konalo několik protestů za zachování jedinečného genia loci a záchranu historické stavby, nicméně vlažný postoj městské rady, zastupitelstva a nakonec i ministerstva kultury uvolnil cestu demolici, která proběhla v několika etapách roku 2006.

Během roku 2007 vyrostl na místě zcela nový moderní bytový komplex a veškeré památky na historii zvláštního místa, která se psala bez přestávky od středověku až do 21. století, zmizely beze stop.

Popis

Název dům U sedmi švábů byl používán pro komplex šesti budov o půdorysu hranatého písmene A (nebo spíš „H s plochou střechou“), přičemž nejstarší barokní dům U sedmi švábů se nacházel na severní straně areálu (střecha H). Poměrně rozsáhlý blok rostl od doby svého vzniku v 18. století do výšky a byl různě přestavován a dostavován, až dosáhl úrovně 4 podlaží nad svažitým terénem. Dva dvory v různých výškových úrovních byly přístupné ze severu (shora) horním a ze západu (zdola) dolním průjezdem, do dvora bylo možné proniknout také nepatrnou skulinou mezi domy v jihovýchodním cípu. Horní a dolní dvůr byly propojeny schodištěm ve středovém traktu, po jeho zbourání pak volnými schody ve vzniklém svahu uprostřed dvora.

Kromě samotných obytných domů se společnými záchody a umyvadly na pavlačích, bez koupelen a rozvodů vody do bytů bylo v areálu také rozsáhlé podzemí, vybíhající až pod Kopečnou ulici, pumpa, později nahrazená hydrantem a několik vzrostlých stromů, které dodávaly areálu působivou atmosféru. Barokní sklepy přístupné chodbou pod prostředním traktem z dolního dvora a točitým schodištěm skrze budovu z horního dvora poskytovaly zajímavou spleť prostor pro skladování ledu, potravin a piva, což využíval proslulý hostinec. Dvůr a všechny domy v něm byly zdrojem neustálého ruchu a života - navíc byly po většinu své existence poměrně jednoduše přístupné, protože pavlače se nezamykaly. Celkem v areálu v různých obdobích žilo až 650 lidí.

Domy na fotografii, zbourané v létě 2006, ve skutečnosti nebyly tak staré, jak si mnozí zastánci zachování domu přáli. Pocházely až z druhé poloviny 19. století a šlo o klasické pavlačáky, kterých jsou v Brně stále ještě desítky (třeba na Horním Cejlu). Vlastní historický dům U sedmi švábů byl zbourán již za socializmu (stál ne fotce vlevo) - přesto měl areál i po roce 2000 neopakovatelnou, historií prodchnutou atmosféru.

Život v pavlačových domech měl úplně jiný charakter než v dražších činžovních domech. Do areálu mohl přes den prakticky kdokoliv, schodiště ani pavlače se nezamykaly a do oken malinkých bytů mohl nakouknout každý, kdo šel okolo. Záchody a umyvadla byly zpočátku společné na pavlačích, koupelny se v domě nevyskytovaly vůbec.

Typický řinčivý zvuk plechové brány, kterou někdo zabouchnul každých pár minut, mohl některé nájemníky přivádět až k šílenství. Provoz tu byl každodenně velký, přestože v dolní části dvora se nacházel ještě průjezd vedoucí do Leitnerovy ulice.

Dvůr domu U sedmi švábů byl fantastickým kouskem města. Pod vzrostlými stromy se krčila stará pumpa, klepače a zlomky zdiva pocházejícího snad až ze středověku. Nic nedokáže popsat atmosféru všedního odpoledne na takovém zákoutí. Dvůr byl rozdělen na dvě výškové úrovně se schody na místě někdejšího prostředního domu, který nakolmo rozděloval blok, vzduch prosycovaly vůně jídel a směs nejrůznějších zvuků.

Pohled na dvorek s nově vysazeným stromem a zbytkem litinové pumpy. Mříž nevedla do kanálu, ale do podzemního labyrintu, který se pod domem rozkládal možná už od 16. století. Nebylo těžké proklounout dovnitř a sptařit nad hlavou čtverečky oblohy mezi pavlačovými domy.

Osobní vzpomínka

Jiří Kalina, účastník pouličního rejdění na Starém Brně přelomu 20. a 21. století vzpomíná: Dům U sedmi švábů byl pojem, který znal každý z nás, kluků prolézajících tzv. Dolní uličky pod bývalými městskými hradbami. Byl to dům, kde se pořád něco dělo. Na jedné pavlači měl svoji dílnu houslař, který tu vyráběl a opravoval nástroje, naproti byla slavná opravna kopacích míčů, kovová branka na místě zbouraného pavlačáku bouchala o oprýskaný rám od rána do večera, jak pořád někdo vcházel či vbíhal dovnitř rozlehlého dvora nebo ven. I když se později zamykala, nebylo nic těžkého, dostat se dovnitř - stačilo počkat, až někdo z bezstarostných obyvatel půjde do dvora nebo ze dvora a proklouznout mu v patách.

Území to bylo veskrze nepřátelské. Místní snědí kluci ještě nepředstavovali to největší nebezpečí, ale různí podivní obyvatelé rozvrzaných pavlačí by nás hnali s nadávkami nebo i nějakou tou fackou, kdyby tušili, že nemáme ve dvoře co dělat. A přesto bylo občas potřeba „ke švábům“ vklouznout. To když jsme hráli některou z městských her, inspirovaných knížkami od Foglara, v pokroucených Dolních uličkách. Dvůr totiž umožňoval jedinečnou příležitost, jak se dostat ze dvora či do dvora na Kopečné, kde jsme měli klubovnu, směrem ke svaté Anně a přitom nebýt zpozorován kýmkoliv, kdo by hlídal vrata do ulice. Stačilo se přes hromadu harampádí a starých beden protáhnout do asi půl metru široké škvíry mezi oběma dvory a prodrat se do křoví na druhé straně. Proběhnout dolním průjezdem do Leitnerovy ulice už pak bylo snadné…

Velkým lákadlem taky byly neznámé, zpola zasypané sklepy v podzemí Švábů. I tam se dalo s opatrností a baterkou či svíčkou a sirkami v kapse občas proklouznout a prožívat dobrodružství z objevování neznámého, o kterém neměli obyčejní smrtelníci na povrchu ani ponětí. Tak malý kousek města to byl a přesto díky své bohaté historii skrýval nové a nové podněty k objevování.

Když pak bylo v prvních letech nového století definitivně rozhodnuto o zbourání domu, nemohl tomu nikdo z nás uvěřit. Švábi byli natolik srostlí s naším klukovským světem, že takový zásah do Dolních uliček znamenal cosi jako vraždu našeho dětství. Ale nebylo zbytí. A tak jsem se alespoň jednoho dne, už jako jednadvacetiletý student na univerzitě, vypravil se svým prvním digitálním foťákem aslespoň zachtit to málo, co nám mohlo tenhle kouzelný svět připomínat i v budoucnosti. Ulil jsem se tenkrát dokonce z povinné výuky v laboratoři, což mohlo znamenat potíže ve škole - ale touha vrátit se naposledy byla silnější. Demolice měla začít každým dnem, v domě už tehdy zůstávala jen jediná stará paní - snad ani neměla kam jít nebo by jí stěhování zlomilo srdce. Těžko říct, kam se poděla, když potom přijely bagry. Bloudil jsem několik hodin sám po pavlačích mezi zamknutými nebo naopak vysazenými dveřmi bytů a fotil romantiku, která v následujících dnech doslova mizela před očima s tím, jak dělníci rozebírali trám po trámu, cihlu po cihle, než dům U sedmi švábů zmizel navždy.

V roce 2006 začalo vystěhovávání obyvatel a dům U sedmi švábů se stal stavbou duchů. Staletí dostaveb, přestaveb a demolicí vytvořila zajímavá zákoutí nad zemí i pod ní.

Volební lídr a architekt Václav Mencl slibuje společný postup občanů s ODS. Zřejmě ale ne s obyvateli domu - ti byli přes prostesty vystěhováni a dům odsouzen k zániku. Tehdejší vedení města s primátorem ze stejné strany se k záchraně postavilo přinejlepším vlažně.

Krásné vysoké stromy dodávalay domu U sedmi švábů neobyčejný vzhlede, kterým se lišil od běžných pavlačáků v Brně. Rozlehlý, dvoupatrový dvůr, byl oázou v hustě zastavěném starobrněnském předměstí.

Romantická dílnička na konci pavlače je bezprostředně umístěna do ruchu ulice a přitom tak nějak nad ním…

Nikdo už nspočítá, kolik tisíc lidí žilo mezi stěnami domu U sedmi švábů. Převážně dělníci z městských továren se tu rodili, prožívalí svá dětství i stáří, handrkovali se a diskutovali, pomlouvali a šetřili, stonali, uklízeli, modlili se a umírali po několik staletí.

Romantika starých časů se v roce 2006 ještě dala pozorovat z protější pavlače dlouhé hodiny. Netrvalo však dlouho a měla zmizet najednou a provždy.

Kdo ví, kdo roznesl po všech schodištích domu předvolební letáky Václava Mencla - architekta, poslance a někdejšího primátora města Brna. Měl snad smysl pro jemnou ironii nebo to byla náhoda?

Díky třem stovkám let přestaveb a dostaveb byly pavlačové domy ve dvoře „u Švábů“ podivnými nepravidelnými slepenci. Tak bylo možné narazit třeba na okno v úrovni kolen vedoucí nesmyslně na tmavé schodiště.

Při rychlé chůzi vydávaly pavlače hluk, který bylo slyšet daleko. Zvláštními kovanými táhly byly zpevněné nad hlavami procházejících - místní je využívali na napínání šňůr k sušení prádla.

Stromy (nejen) na místě zbouraného prostředního traktu dodávaly občas dvoru vzhled botanické zahrady. při stavbě moderního bytového domu byla většina z nich vykácena.

Vážení nájemníci. Každý si bude před svým bytem uklízet a zametat sám!

Nikedo už nedokáže popsat různorodou směsku obyvatel domu U sedmi švábů. Byli tu romantici, chudáci i starousedlíci, kteří se v závěru pokusili společně vzdorovat developerům také formou několika kulturních akcí ve dvoře. Sprosťárny od cikánských dětí, nesrozumitelné výkřiky ve známých i neznámých jazycích, piškvorky nebo prostě jen změť čar křídou ozdobily dveře jednoho z přízemních bytů.

Zákaz mytí nádobí a provádění hygieny u společných umyvadel.

Dílna Jana Husa Bursíka, houslaře z Neveklova, roky zdobila jižní konec možná nejdešlí brněnské pavlače vůbec. Stejně jako špitál Alžbětinek, odstěhoval se posléze od Švábů na Kamennou ulici.

Jsou místa, která nepotřebují žádný komentář.

Kašpar s Melicharem a Baltazerem tudy prošli naposledy v roce 2004.

Pohled z pavlače ve druhém poschodí směrem k východu a ohbí Kopečné ulice. Schodiště se nikdy nezamykala a rozjímat sedě za zábradlím tak mohl prakticky kdokoliv a kdykoliv.

Nejyvšší pavlače se nacházely ve čtvrtém poschodí, což už bylo nad úrovní střech domů na Anenské ulici, přes kterou se naskýtal omezený výhled na Staré Brno.

Tato paní byla poslední obyvatelkou domu, která u Švábů zůstávala i několik týdnů po tom, co všichni ostatní odešli. Zajímalo by mě, kde je jí konec.

V roce 2006 byl ještě pohled přes střechy domů na Kopečné ulici skutečně romantický. Bylo tu tak nějak stále cítit výdechy průmyslové revoluce.

Stále se ptám, jak je možné, že hranatá pravidelnost pavlačáků s jednoduchými okny, schodišti i zábradlím, je tolik působivá. Je to tisíci lidskými osudy, jež zasákly pod zpuchřelou omítku pavlačových domů?

Pohled z nejhlubšího zákoutí poblíž dolního průjezdu z ulice Leitnerovy ve spodním dvoře. Tenhle vlhký a studený koutek vyvolával intenzivní pocit, že tu někde musela být v minulosti studánka či pramen.

Podzemí pod Šváby bylo skutečně zajímavé a po dlouhou dobu docela volně přístupné. Tehdy jsem ovšem nedisponoval technikou ani znalostmi, které by mně umožnily pořídit z tmavých sklepů zajímavé fotky.

Záběr na část dolního průjezdu. od roku 1958, kdy byl zbourán prostřední trakt, byl tento dům nejstarším ve švábím areálu. Kam vedla podivná vylomená dvířka, jsem se nikdy nedozvěděl.

Dolní průjezd z Leitnerovy ulice a kanál, který byl zřejmě cestou do další části podzemní říše.

Po kompletní demolici nezbylo v září roku 2016 z domu U sedmi švábů prakticky nic.

V těchto místech se do poloviny 20. století nacházel vstup do podzemních prostor pod domem U sedmi švábů. Fragmenty možná přetrvaly až do září 2006.

Tak vypadl areál po konečné demolici všech šesti budov. Na stěně sousedního domu vlevo visí vizualizace nového bytového domu, který na místě skutečně vyrostl následující rok.

Tam, kde se po staletí rozkládaly tak trošku záhadné podzemní prostory klášterní nemocnice, pitevny a krčmy, betonují v březnu 2007 dělníci základy poněkud nudného moderního bytového domu. Je konec romantiky, konec historie.

Na závěr si dovolím vložit autentický dokumentární film od kolektivu autorů Denisa Daňková, Aneta Klimešová, Eva Lietavová, Matěj Krůta, Jan Spěváček a Jarek Vlasta Havlíček, na který mě upozornil Ras Pras:

Zdroje

1. Svoboda, A: Brněnské podzemí, kniha druhá. R-atelier, s. r. o., 2005, Brno. ISBN 80-902985-1-6.
2. Kapounová, I: Moje první pátrání. Dostupné z http://kawi.cz/patrani/svabi/patrani.html.
3. Archiweb: Starobylý dům v Brně čeká demolice, ministerstvo jej nezachrání. Dostupné z https://www.archiweb.cz/n/home/starobyly-dum-v-brne-ceka-demolice-ministerstvo-jej-nezachrani.

Komentáře: